Když se řekne Polsko, schválně, co se vám vybaví – gastarbajtři rozlezlí po celém světě, šmelina, potraviny vylepšené silničářskou solí? Někdy mám dojem, že se na naše sousedy z bývalého sovětského bloku díváme rádi s despektem, který má z nás samotných udělat něco lepšího. Z tohoto hlediska možná nebyl nejlepší nápad nazvat jeden z vrcholů Moravského podzimu Polský víkend. Jak jinak ale pojmenovat sobotu a neděli věnovanou polským skladatelům a interpretům, a vyhnout se hloupostem, to opravdu nevím. Posluchači by si měli pomalu zvykat na to, že pozoruhodné není jen to, na co jsou dlouhá léta zvyklí, nebo jména přetřásaná ve velkých médiích.

Filharmonie Brno se vydala na cestu, která vychází především z kvalitní a dramaturgicky promyšlené hudební nabídky. To není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, a nese to s sebou značná rizika. Moravský podzim se v posledních letech utápěl v recyklování schematických programů a stále konzervativnější dramaturgii. Následek byl ten, že ztrácel publikum, které už nechodilo ani na největší trháky jako Čajkovského první klavírní koncert. Městský festival byl předán do rukou Filharmonie, jeho dramaturgie je opravdu festivalová, ale návštěvnost celkově vzato není dobrá – to je potřeba si na rovinu říct. Není to sice průšvih, ale ani žádná sláva, a každý festival potřebuje kromě kvalitního programu i plné sály.

V tom spočívá možná největší riziko ze všech možných: snadno se může stát, že zastupitelé v čele s primátorem Romanem Onderkou a náměstkyní pro kulturu Janou Bohuňovskou znervózní a slabou návštěvu se budou snažit ředitelce Marii Kučerové otlouct o hlavu. Bezpochyby se najdou i hlasy poukazující na to, že “bejvávalo plno”. Jde o to, aby na magistrátu pochopili, že dobrá pověst festivalu a s ní i návštěvnost se nevrátí sama a hned – organizátoři potřebují čas a důvěru. Dostat by měli obojí, dramaturgická skladba Moravského podzimu předčí Pražské jaro, které už festivalem – tedy slavností – v pravém slova smyslu dávno přestalo být. Rozpočty obou událostí jsou přitom neporovnatelné.

Mimochodem – k těm prokletým penězům – nový ředitel ND Brno Martin Glaser nedávno na tiskové konferenci říkal, že přichází do divadla s menším rozpočtem, než byl zvyklý v Českých Budějovicích. Kde tedy je těch deset procent z rozpočtu, které jdou na kulturu, a jimiž se brněnští radní tak rádi chlubí? Vybavuje se mi také nešťastný Divadelní svět, který se bez koncepce a zhusta i bez povšimnutí propotácel Brnem už počtvrté, ale podle ředitelky TICu Petry Kačírkové se nic neděje – vždyť se nestalo, že by na některé představení nepřišel vůbec nikdo. Moravský podzim je proti Divadelnímu světu koncepčně zcela v pořádku, své publikum přece jen má a vzbuzuje oprávněné naděje, že ho bude přibývat – zasloužil by si tedy minimálně stejnou dobu hájení. Směrem k magistrátu ještě připomínám, že za špatnou pověst žádného z festivalů nemohou média. Pokud o nich referovala negativně, tak výhradně proto, že stály za starou bačkoru.

Značné rezervy jsou tu ještě i ze strany Filharmonie, ale nakolik do věci vidím, mám pocit, že si nabrala příliš mnoho práce a nemá na ni dost lidí. Jan Špaček ve své kritice debussyovského večera➚ zmiňoval absenci cílené propagace k jednotlivým koncertům. Má v mnohém pravdu, ale nemyslím si, že by o tom nikdo nevěděl. Spíš už není nikdo, kdo by měl čas a energii se takovými věcmi zabývat. Filharmonie kromě běžné abonentní sezóny zajišťuje čtyři festivaly (Velikonoční festival duchovní hudby, Expozici nové hudby, Špilberk a Moravský podzim). Zvládnout takový zápřah v nějakých pěti lidech je nejen za hranicemi lidských sil, ale zachází to už i za hranice profesionality, což se projevuje právě těmito nedotaženými, a přitom důležitými detaily. Nejspíš bude nutné ubrat plyn, nebo rozšířit management – jsem rozhodně pro druhou možnost. Jednoznačně pozitivní je fakt, že lidé kolem festivalu jsou ochotní na něm tímto vyčerpávajícím způsobem pracovat a berou jej za svůj.

Filharmonie má při veškeré zahlcenosti jednu neobyčejnou možnost: může si domácí festivalové publikum vychovávat během sezóny. Sobotní koncert věnovaný Henryku Góreckému byl vynikající, byla to krásná, působivá a velmi dobře zahraná hudba. Janáčkovo divadlo ale bylo poloprázdné, což si kromě nedůvěry k neznámým polským interpretům vysvětluji i tím, že publikum Góreckého nezná. Je to hudba téměř současná, velmi libozvučná a zvukově opojná, Symfonie písní žalostných až poněkud sentimentální. Pokud lidé v sezóně běžně chodí na Brucknera nebo Šostakoviče, měli by přijít na Góreckého úplně stejně automaticky, zvlášť když se jedná o autentické podání – asi jako kdyby Vídeňští filharmonici přijeli hrát Mahlera. Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice, dirigent Tadeusz Strugała i sopranistka Ewa Vesin byli vynikající. Možná by stálo za to zařadit aspoň občas repertoár mimo ta nejosvědčenější skladatelská jména i do velkého symfonického cyklu vrámci běžného předplatného, zkusit nějaké poslechové pořady, vlastní internetové rádio… Je to běh na dlouhou trať, zvlášť s ohledem na to, aby filharmonické publikum nemělo pocit, že se mu něco vnucuje násilím.

Samotný Polský víkend byl hudebně nabitý, podrobně o něm referuje opět Jan Špaček➚, s nímž se vesměs shoduji, takže to nebudu rozepisovat znovu. Hudební oblouk od matiné se sólovým violoncellem Štěpána Filípka přes koncert katovického rozhlasového orchestru až po vyikající Apollon Musagète Quartett představil nejvýznamnější polské skladatele dvacátého století a současnosti. Štěpán Filípek předvedl nadějný mix osobního zaujetí, techniky a analytického přístupu, matiné bylo i dobře navštívené. Katovický orchestr publikum obklopil zvukovou nádherou, krásně mu zněly žestě. Apollon Musagète Quartett předvedl pestrou dramaturgii završenou Beethovenovým Smyčcovým kvartetem e moll op. 59 č. 2. Polský víkend se v závěru dočkal dráždivého paradoxu v podobě skladby věnované ruskému velvyslanci Razumovskému. Ale krátce řečeno – bylo to přesně ono, tak nějak si představuji festival. Slavnost bezvadně zahrané hudby, kterou jen tak neuslyšíte.

Matiné s violoncellem. Krzysztof Penderecki: Capriccio per Siegfried Palm, Per Slava, Divertimento, Sofija Gubajdulina: Deset preludií pro violoncello. Štěpán Filípek violoncello. 2. 11. 2013, foyer Janáčkova divadla.
Pocta Henryku Góreckému (k 80. výročí narození skladatele). Henryk Górecki: Muzyka staropolska op. 24, Symfonie č. 3 „Symfonie písní žalostných“ op. 36. Hudební nastudování – Tadeusz Strugała, Ewa Vesin – soprán, Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice. 2. 11. 2013, Janáčkovo divadlo.
Apollon Musagète Quartett. Krzysztof Penderecki: Witold Lutosławski: Smyčcový kvartet, Smyčcový kvartet č. 3 „Listy z nenapsaného deníku“, Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet e moll op. 59 č. 2 „Razumovský“. Apollon Musagète Quartett. 3. 11. 2013, Besední dům.
Polský víkend, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.