V úterý 5. ledna zemřel Pierre Boulez. Tím nastal konec staré dobré moderny, jak zkratkovitě poznamenal muzikolog Martin Flašar. S devadesátiletým skladatelem, dirigentem a zaujatým advokátem soudobé hudby jako by skutečně odešla jedna velká epocha.

Je to zvláštní – neznám snad nikoho, kdo by byl ochoten říci, že Boulez je jeho oblíbený skladatel – patrně je přitažlivější intelektuálně než skrze emoce. Jeho osobnost ale není možné v dějinách hudby vůbec minout, to se dá říct už dnes. Trošku mě mrzí, že jeho úmrtí nevěnovaly veřejně ani řádku jak brněnská JAMU, tak Nadace Leoše Janáčka. První ze jmenovaných organizací mu udělila čestný doktorát, druhá pamětní medaili. Především JAMU by si na jednoho ze svých mála čestných doktorů➚ mohla vzpomenout.

• Nekrolog: Pierre Boulez byl prorokem hudby 20. století➚

V dnešním matiné si připomeneme Boulezova hudební východiska, jeho učitele a kompoziční i dirigentské umění. Prvním autorem je Anton Webern, pro Bouleze patrně největší inspirace ze „starší“ hudby. Vybral jsem jeho Německé tance napsané podle Franze Schuberta, Berlínské filharmoniky řídí Pierre Boulez. Po nich následuje Sept haïkaï Boulezova učitele Oliviera Messiaena – hraje Netherlands Blazers Ensemble, na klavír Peter Donohoe, diriguje Reinbert De Leeuw. V mládí Boulez spolupracoval také se skladatelem a dirigentem Reném Leibowitzem – od něj si poslechneme „nezodpovědné variace“ nazvané Marijuana, Ensemble Aisthesis řídí Walter Nußbaum. Na závěr přijde ke slovu Boulez jako skladatel i dirigent, poslechneme si jeho pravděpodobně nejznámější skladbu Le Marteau sans maître. Zpívá mezzosopranistka Hilary Summers, svůj Ensemble intercontemporain řídí Pierre Boulez.