Ibsenův Peer Gynt je drama o velkém hledání vlastního místa na cestě komplikovaným světem a také o hledání způsobu, jak v tomto světě obstát. Svou působivostí i významem se řadí k největším dílům světové literatury. Operní Peer Gynt německého skladatele Wernera Egka patří proti Ibsenově předloze spíš k méně hraným dílům, novou inscenace opery uvedl v pátek Theater an der Wien.
Werner Egk klade v libretu důraz na černobílý kontrast dvou světů. Stranu dobra ztělesňuje čistá a nepodmíněně oddaná Solveig, stranu zla trolové, jejich král a především Die Rothaarige – tedy Rusovláska či Zrzka. Mezi těmito dvěma póly se potácí Peer Gynt, kterému zůstává jeho vnitřní rozkolísanost i beztvarý charakter, ale právě toto kolísání mezi jasně definovanými póly posouvá Egkovo pojetí od Ibsenova dramatu někam jinam.
Peer Gynt se sice snaží vším proplout bez úhony, ale stojí mezi dvěma ženami – smyslnou a obětující se – podobně jako Wagnerův Tannhäuser. V závěru opery se mu nakonec dostává i jednoznačného a ničím nezpochybněného přijetí od zestárlé, ale stále milující a čekající Solveig. Tento myšlenkový posun od chvějivé nejednoznačnosti k přesnému vymezení dobra a zla dílo nejen zjednodušuje, ale možná byl i jedním z důvodů, proč Egkův Peer Gynt zaujal Adolfa Hitlera i Josepha Goebbelse.
Uvedení Peera Gynta je možné vnímat jako exkurzi do oficiálního vkusu nacistického Německa. Upozorňuje totiž na skutečnost, že to byl vkus jednoznačně ideologický. Hudba, kterou Werner Egk Peera Gynta opatřil, rozhodně není žádná avantgarda a je i na svou dobu velmi konzervativní. To ovšem neznamená, že v ní nelze slyšet řadu ohlasů a vlivů Egkových současníků, kteří byli nuceni z Německa uprchnout, nebo se jejich díla v Německu alespoň nesměla uvádět. Egk napsal Peera Gynta na objednávku Berlínské státní opery, kde měl premiéru v roce 1938, a negativní část kritiky zmlkla právě po zmíněných pochvalách z nejvyšších míst.
Na umělce, kteří byli zadobře s vládnoucími špičkami nacistického Německa, se většina lidí z pochopitelných důvodů dívá skrz prsty, pokud je ovšem napadne si příslušného autora s nacisty vůbec nějak spojit. Richard Wagner zemřel padesát let před nástupem NSDAP k moci a fanatické Hitlerovo zaujetí pro jeho hudbu na něm leží dodnes. U Carla Orffa, který se s nacistickým režimem zapletl osobně, o tom nepřemýšlí skoro nikdo.
Historik Michael Hans Kater charakterizoval Wernera Egka jako „nevyzpytatelného oportunistu“ a skladatel se pravděpodobně více než politikou a svými postoji zabýval kariérou a právě Carlem Orffem, který byl v Německu jeho největší konkurent. A pro pořádek je potřeba si připomenout, že Egk i Orff prošli denacifikačním procesem a Egk sehrál významnou roli při obnově hudebního života v poválečném Německu.
Hudba Peera Gynta bývá označovaná jako blízká Stravinskému a mnohdy tomu tak je. Často se také ozvou ohlasy Richarda Strausse, což nijak nepřekvapí. Mnohé pasáže by ale klidně mohl vzít Kurt Weill a použít je třeba v opeře Vzestup a pád města Mahagonny. Z těchto tří vlivů patří dva krajní mezi autory, kteří by se na tehdejší německé scéně rozhodně nemohli objevit. Werner Egk byl především obratný eklektik, který dokázal z různorodých vlivů sestavit konzistentní a přesvědčivou dramatickou hudbu, ačkoliv se v ní těžko hledá jednoznačně rozeznatelný autorský styl. Je to jeden ze skladatelů, na jehož tvorbě se dá dokumentovat, že v opeře je hudební dramaturgie v zásadě stejně důležitá jako hudba samotná.
Dirigent Leo Hussain vedl ORF Radio-Symphonieorchester Wien i celé představení v krásných, uzavřených hudebních obrazech. Každá z devíti částí má svou jasnou hudební charakteristiku a vytváří komplexní tvar. Leo Hussain pro ně nacházel odpovídající vyjádření od jemně barevných pianissim přes rytmicky perfektní pasáže odvozené z populární hudby až po dramatické vrcholy. Orchestr mu hrál perfektně a nepřehlušoval pěvce, kterým se dostávalo od dirigenta stejně pečlivé pozornosti. Opravdu je vedl představením a skvěle díky tomu vycházely především ansámbly, kterých je opera plná. Právě na nich se dá ukázat, že jakkoli Egkova hudba má jistý deficit v osobitosti, s hudebním materiálem uměl skladatel zacházet perfektně.
Režisér Peter Konwitschny podle svého zvyku zasáhl do díla zevnitř a vnesl do něj cosi vlastního. Tentokrát tím ale napomohl posunout Peera Gynta směrem k jeho nejednoznačnosti, i když z jiné strany. Postavy Solveig a Zrzky totiž zpívala jedna sopranistka a když se Peer Gynt sápal po Zrzce, nakonec se pod ohnivou parukou a vyzývavými šaty objevila Solveig v nebesky modrobílém kostýmu. Do nebe promítaného na oponu hleděl Peer Gynt během zpívané předehry, různě zamračené nebe oddělovalo i jednotlivé obrazy.
Říše trolů byla království bezuzdného nakupování s třicetiprocentní slevou na všechno a pětiseteurovkou místo vlajky. Proti jednookým trolům stála slepá Solveig. Dojemný poslední obraz se odehrával v léčebně dlouhodobě nemocných, kam Solveig vítala Peera Gynta jako domů. Sama si přitom pohrávala s rudou parukou, kterou si nakonec vzal na hlavu i Peer Gynt. Konwitschny sice zpochybnil to, co Egk napsal, ale k dobru věci. Ze sentimentálního obrázku shledání po letech udělal velký obraz nekonečnosti lidského usilování a hledání. Celé představení mělo v souběhu s hudbou proměnlivé, ale nepolevující tempo.
Autor výpravy Helmut Brade vytvořil pro všech devět obrazů charakteristické scény, které na sebe kompozičně bezvadně navazovaly. Vytvářely tak nenápadnou výtvarnou kontinuitu, ačkoliv scéna každého z obrazů byla jiná a přestavovala se za staženou oponou. Přestavby byly rychlé a takřka úplně tiché.
V titulní roli Peera Gynta vystoupil dánský barytonista Bo Skovhus a předvedl vzorovou ukázku hudebně-dramatického herectví. Vynikající pěvec perfektně zvládal kantilény i rychlé recitativní pasáže, jeho zpěv plyne bez námahy a jakoby sám od sebe i v nejdramatičtějších akcentech.
Jeho výkon byl skvělý, ale i tak si pro sebe představení tak trochu „ukradla“ sopranistka Maria Bengtsson ve zmíněné dvojroli. Dokázala přecházet z výrazu do výrazu, aniž přitom násilně zatmavovala hlas. Její přechody mezi křehkou lyrikou nevinné Solveig a do dramatického sopránu stylizované Zrzky byly tak samozřejmé, až se skoro nechtělo věřit, že je to pořád jedna pěvkyně.
Tenorista Rainer Trost vstupoval mezi dvě – či vlastně tři – komplikované charakterní role přímočařejším způsobem jako starý král trolů. Odpovídal tomu i jeho projev, který v kontextu získával až charakter hrdinného tenoru, ačkoli jím Trost ve skutečnosti není. Všichni ostatní pěvci zastávali v bohatě rozepsané opeře dvě až tři menší role, jejich kolektivní výkon byl obdivuhodný. Arnold Schönberg Chor měl statičtější úlohu a odvedl svůj vysoký standard.
Další reprízy Peera Gynta jsou v Theater an der Wien na programu 22., 25. a 27. února a potom ještě 1. března 2017.
Werner Egk: Peer Gynt (1938), libreto skladatel volně podle stejnojmenného dramatu Henrika Ibsena z roku 1867. Hudební nastudování — Leo Hussain, režie — Peter Konwitschny, výprava — Helmut Brade, světla — Guido Petzold, dramaturgie — Bettina Bartz. Peer Gynt — Bo Skovhus, Solveig / Die Rothaarige — Maria Bengtsson, Aase / 3. Pták — Natascha Petrinsky, Ingrid / Číšnice / 1. Pták — Nazanin Ezazi, Stařec, Král trolů — Rainer Trost, Rychtářka / 2. Pták — Cornelia Horak, Mads / Obsluha — Andrew Owens, Prezident / Neznámý — Stefan Cerny, 1. Kupec / Rychtář / Vrchní trol — Michael Laurenz, 2. Kupec / Kovář — Zoltán Nagy, 3. Kupec / Stavitel / Kuplíř — Igor Bakan. ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner). 19. 2. 2017, Theater an der Wien (premiéra 17. 2. 2017).
Leave a Reply