Dvacet obrázků a dvacetivteřinový komentář ke každému z nich, čili obrazový a textový záznam z mého včerejšího vystoupení na Pecha Kucha Night v Domě umění.

Náš veřejný prostor je možná zaplněn spoustou projevů vizuální nekultury, existuje ale vůbec ještě veřejný prostor? Nemluvím jen o městech, kde slouží soukromým zájmům sdělení nastříkaná přes šablonu na chodník i nesená horkovzdušnými balóny k nebi. Mluvím také o otevřené krajině, do níž se ještě leckde můžeme zahledět.

Sice nás ještě straší malými pozůstatky civilizace, ale jakoby nám dávala nepřímo najevo, že nám radí zůstat. Jsme na území nikoho, odsud není potřeba odjíždět, tady se není čeho bát. Nic nedostanete, nikdo vám nic nevezme. Všechno patří všem, nikdo a nic tu není.

I připomínka Boží přítomnosti sem zapadá úplně samozřejmě a nikdo si tu nevzpomene na žárlivě trestajícího Hospodina zástupů. “V podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.” Pocit bezpečí se zdá být skoro absolutní.

Pokud by ale někomu božská záruka pokoje nestačila, nemusí si zoufat, jsou zde i instituce lidské, které se za člověka dovedou postavit, připomenout mu, kde je a kudy dál. Pocit univerzálně přístupného a otevřeného prostoru ale ještě stále trvá.

A to i tehdy, když se ozve sama příroda ztělesněná v tomto případě lesem, který zřejmě vlastními silami vyrval ze svých útrob hromadu kamení a žádá nás nehledanými slovy, abychom se k němu chovali slušně, než si z něj vyrobíme topůrko k naší sekyře, vykácíme jej a spálíme.

Ne každý ale dokáže vnímat hlas nebe a země, někdy je potřeba důraznějších varování: měj se na pozoru, člověče a nepáchej nepřístojnosti, něco se na tebe chystá, někdo tě sleduje. Všechny předchozí náznaky bezpečí byly možná pouhá past, do které jsi měl upadnout.

I kdybys tu byl svým způsobem doma a snažil se pohlédnout co nejvýš, varování tě nemine. Laskavá Boží tvář už se povážlivě chmuří, ruka se zvedá ve výstražném gestu, tichá prosba “nepustoš mne” se mění v rázný příkaz. “Kdo tu něco ukradne, tomu ruka upadne,” chtělo by se dodat.

Ztrácí se pocit, že jsme na území nikoho a všech, na veřejném místě. Sice tu ještě není nic postaveno, ale zlatokop už prohlásil prostor za svůj. Označkoval svůj claim, a nad bednou se sbaleným rýžovacím náčiním už možná jen čeká na nejpříhodnější chvíli, kdy se sem vrátit zpět.

Ani příroda už se nedívá nejpřívětivěji a vyhrožuje pohromou. Člověku se až točí hlava, začíná se bát a nemůže pochopit, kde se všechny ty nepřátelské síly berou, proč se proti němu obracejí a jak nečekané instituce si to zvolily za zvěstovatele svých záměrů.

Pocit veřejného prostoru je nenávratně pryč, touha zmizet odsud nabývá větších rozměrů než jeden a půl kilometru dlouhé horské kolo, které by nás z místa, kde jsme se ještě před chvílí cítili tak přirozeně, odneslo po cestě, která je vhodná jedině pro něj.

Alespoň se tedy pokusíme jít jinudy než doporučeným směrem, ale první pokus žalostně selže. Žádost malých, bezbranných tvorů nelze nevyslyšet, pokorně se tedy vracíme zpátky a zkoušíme to jinudy. Co dělat, když tak pěkně děkují. Jen se zdá, že my s jejich slušností příliš daleko nedojdeme.

Slušnost je ale možná pouhá slabost, silnější stvoření už neděkují, jen nařizují: “Sem nechoď, však už ti jednou ukázali, kudy máš jít a jednou to snad stačí. Je hezké, že jsi ty maličké před chvílí nezašlápl, ale teď dávej pozor, ať někdo nezašlápne tebe.” Sejít z cesty začíná vypadat jako holá nemožnost.

Dobré úmysly tu s námi zřejmě nikdo nemá a cesta je úzká, je tedy pravděpodobné – máme-li věřit lidovým moudrostem – že nejdeme do pekla. Co nám také zbývá jiného než laciné útěchy, když máme stejně jen jeden směr, kterým se můžeme vydat, a ani ten nepůsobí zrovna přístupně.

Co je po transparentnosti výběrových řízení, když si není z čeho vybrat? Vůbec nás nepřekvapí, že na okraji zdánlivé pustiny, na půli cesty mezi divočinou a civilizací najdeme prohlášení strany lidové. Vždyť o ní už Rudolf Těsnohlídek říkal, že je to strana i pro zvířata vhodná, je tedy logické, že chce mít blízko ke všem.

Blížíme se k civilizaci a zjišťujeme, že se vlastně nic nemění. Nepřestávají nás pronásledovat sdělení, kterým není rozumět, mohou znamenat cokoliv a přitom neznamenají nic. A čím méně se zaštiťují vyšší mocí, která je sesílá, tím více udivují a zneklidňují. Je to strašný pocit, když netušíme, z které strany přijde trest.

Mysl je v chaosu, hledáme tedy alespoň útěchu pro tělo. Někde na cestě přece musí být místo, kde nám poskytnou pokrm a dají nám napít. Když napojíme a nasytíme tělo, přestaneme vnímat i to, že duše trpí žízní, kterou není možné uhasit. Poutník nemusí být ani nadčlověk, aby mohl zajít do nadobchodu.

Všechno je pro nás nachystáno v místní rajské zahradě, beránek leží vedle lva, pštros vedle kozy. Jablko, které nám zde nabízejí, není otrávené ani poznáním, ani hříchem. Zde se nás nic nedotkne ani v dobrém, ani ve zlém. Hlas volajícího na poušti dostává přesnou instrukci, kam má zavolat.

Party pokračuje, ale kde zůstal veřejný prostor, který jsme se vydali hledat? Ať se podíváme kamkoliv, na zadní stěnu nádražní boudy nebo vzhůru uprostřed hlubokého lesa, všude nacházíme znamení, že nás někdo sleduje a hlídá. A ta nejvlídnější z nich pouze sdělují, že nám neusiluje o život.

Zvykli jsme si na ně, chodíme kolem nich a namlouváme si, že nás neovlivňují, že si jich nevšímáme. Alespoň někteří z nás si to myslí. Jsou tu ale i jiní, kteří taková znamení pokládají za potřebná a správná. Kupují si je, aby jimi mohli zdobit své příbytky a obdarovávat jimi své blízké, kteří bez nich možná také tápou.

Jeden z nejhorších projevů nekultury je zamořovat veřejná místa soukromými vzkazy a výhružkami, a ničit tím jejich veřejný charakter. Jak vkusná či nevkusná je forma samotného sdělení, je vedlejší problém. Na složité otázky neexistují jednoduché odpovědi. Nikdy nevíme, kdo za to všechno může, kdo je ten pravý lotr.