Filharmonie Brno uvedla v pátek v Besedním domě díla evropské i americké klasiky. Charlese Ivese, Aarona Coplanda a Ludwiga van Beethovena reprezentovala jejich zásadní díla, která zprostředkovala posluchačům koncentrovaný pohled do hudebního vývoje obou kontinentů. Orchestru Filharmonie Brno se povedlo připomenout to lepší, co dovede, i naléhavou potřebu odpovídajícího koncertního sálu a šéfdirigenta.

Charles Ives, Aaron Copland a Ludwig van Beethoven stojí u pramenů současného hudebního uvažování obou kontinentů, které je úzce provázané, ale zároveň se ze společných zdrojů větví úplně jiným způsobem. Zařazením těchto tří skladatelů do jednoho programu vznikl pomyslný „večer otců zakladatelů“. Beethoven má kolem sebe charisma geniálního skladatele, u nějž začalo dnešní hudební uvažování. Bez ohledu na nepřesnost takového tvrzení je často právě on pokládán za úhelný kámen hudby, v němž se všechno předchozí setkalo, aby z něj vyzářily cesty do hudební budoucnosti. Ives a Copland jsou autoři, kteří z evropského myšlení vyšli, ale zároveň jako by podepsali „deklaraci nezávislosti americké hudby“. Skrz svoje domácí inspirační zdroje hledali cestu k osobité americké hudební kultuře.

• Filharmonie Brna a americká i evropská klasika v ranní Mozaice ČRo 3 Vltava, cca od 27 min.➚

V pátek se od každého ze jmenovaných autorů hrála jedna signifikantní skladba. Tři místa v Nové Anglii Charlese Ivese uvedla koncert líčením americké krajiny a měst. Českému posluchači by mohl tento třídílný opus, jehož první verzi autor dokončil v roce 1914, ideově připomenout Smetanovu Mou vlast. Aarona Coplanda reprezentoval Lincolnův portrét — americký vlastenecký standard pro symfonický orchestr a recitované úryvky z projevů Abrahama Lincolna. Symfonie č. 3 Es dur zvaná Eroica — tedy hrdinská symfonie — je dílo, jímž Beethoven vstoupil do svého vrcholného tvůrčího období (jen pro zajímavost — první edice Eroicy je uložená v hudebním archivu Lobkowitzů a v jejich paláci v Praze zahájila nedávno PKF — Prague Philharmonia nový abonentní cyklus, snad se v něm něco z Lobkowitzkých hudebních pokladů také objeví).

S Lincolnovým portrétem propojilo Eroicu zaměření na téma hrdinství, ať už politického, vojenského nebo tvůrčího. Lincolnovy citáty o demokracii jako nejvyšším principu připomněly, ža i původní vzor Eroicy Napoleon byl původně oslavován jako šiřitel demokratických ideálů. Ačkoli Beethoven věnování podle známé historky roztrhal, když se revoluční vůdce nechal prohlásit za císaře, Napoleon byl ještě i mnohem později vnímán jako císař z vůle lidu a pro lid — viz například slavnou Schumannovu píseň Dva granátníci➚. Obě dvě díla — Eroica i Lincolnův portrét — jsou náležitě patetická, nic nezlehčují, neukrývají velké ideály do zábavného balení, jen aby se nezdály tak závazné a daly se kdykoliv opustit. Tři místa v Nové Anglii měla tak trochu funkci rozsáhlé předehry — včetně trojdílného charakteru —, uvedla posluchače do amerických reálií a hudebních kořenů i nových inspirací.

Sólistou večera byl herec Brian Caspe v mluveném partu Lincolnova portrétu a předal posluchačům silné, nekompromisní a především nečekaně aktuální poselství. Je těžké si představit, jak by Lincolnovo vznešené vzývání demokratických ideálů vyznělo, kdyby v amerických prezidentských volbách zvítězila Hillary Clinton, ale pod dojmem volební kampaně a prvních činů Donalda Trumpa dostala celá skladba auru vážného varování a plamenné výzvy. Místo vlasteneckého běsnění se z kompozice ozýval důraz na nutnost demokracii neustále pěstovat a bránit. A nebylo těžké si přitom vzpomenout ani na útoky Andreje Babiše➚ a Miloše Zemana➚ na veřejnoprávní média. Brian Caspe recitoval texty jako přesvědčivý táborový řečník, který je o své věci stoprocentně přesvědčený, ale neupadá přitom do nezvladatelné hysterie: stojí pevně za svými ideály a dobře ví, proč to dělá.

Dirigent Case Scaglione nastudoval všechna tři díla především ohromně dramaticky a ve velkých dynamických kontrastech. I on se zaměřil především na patetickou stránku všech skladeb a akcentoval ji víc než jemnou práci se zvukem. Večer probíhal v jiskřivé energii a měl obrovský tah i v pomalých větách. Scaglionemu perfektně vycházely dynamické vrcholy, v pianissimech by to chtělo víc důrazu právě na zvukové nuance a celkovou vyváženost. Na její nedostatek doplatily překrývající se hudební vrstvy v první větě Tří míst v Nové Anglii i trčící horny ve třetí větě Eroicy. Case Scaglione si ale především mohl odpustit desetiminutový zahajovací proslov, v němž uvedl ke všem skladbám několik obecných informaci vesměs obsažených a mnohem lépe i podrobněji rozvedených v programu. Tlumočení z angličtiny jeho tlachání na záživnosti také nepřidalo.

Orchestr Filharmonie Brno odvedl výbornou práci především v dílech amerických autorů, která pravděpodobně neznal. Eroica je přece jen repertoárová záležitost, takže i její vysoce kvalitní a působivé provedení především plní očekávání. Je dobré si ale uvědomit, že Beethovenova hudba je nesmírně náročná a za jakékoliv odbývání se okamžitě pomstí. Filharmonie Brno k tomu tentokrát neposkytla příležitost. V Besedním domě se vždy ukáže, že orchestr má v základu solidní zvuk, i když také bylo evidentní, že sál Besedního domu je pro plné symfonické obsazení na hranici únosnosti. A fortissima byla pro mnohé až za její hranicí. Brno vyhovující koncertní prostor zkrátka nemá a mělo by ho mít. A pokud jsou koncerty Filharmonie Brno kvalitativně nevyrovnané a proměňují se výrazně s každým hostujícím dirigentem, je stejně jasné, že tu dlouhodobě chybí šéfdirigent, který by dbal o stabilní úroveň orchestru.

Charles Ives — Three Places in New England (Tři místa v Nové Anglii) Aaron Copland — Lincoln Portrait (Lincolnův portrét) Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“. Hudební nastudování — Case Scaglione, Filharmonie Brno, vypravěč Brian Caspe. 17. 2. 2017, Besední dům, Brno.