Velkým myšlenkám, činům ani osobnostem se u nás nedaří. To je asi zásadní poučení, které mi zůstává z nové loutkové opery Miloše Štědroně podle textu Huberta Krejčího. Je lhostejné, zda je to vampýrismus, ateistické hřbitovy, Palacký nebo Drákula. I policie si zcela v tomto duchu dává pozor především na intelektuály a prostému lidu je všechno u zadku, Kašpárek mu v tomto směru jistě mluví z duše. Pojďme se ale aspoň krátce podívat do partitury, která bude dnes večer uvedena v brněnském Kabinetu múz.

Ritornel Drákuly je následován recitativem Vypravěče, pěkně po italsku v celém taktu, funkci continua plní klavír a fagot, jejich party jsou přesně vypsané. Jeho otázka “proč si hrabě Drákula k pobytu vybral Bohemii” se zdá být řečnickou, ale hrabě odpovídá, že podmínky jsou zde z různých, vesměs nelichotivých důvodů pro vampýrismus vhodné.

Začíná vlastní děj, služka u Palackých ohlašuje návštěvu podivného vlastnece, co “vypadá jako hupejr”. Její zpěv doprovázený arpeggii klavíru se střídá s kratičkými vstupy flétny, fagotu a houslí. Palacký usoudí, že návštěvník je tajný policejní rada Kopetzky, bohužel je ale svým domnělým informátorem zakousnut a podobu Palackého na sebe bere nemrtvý (od této chvíle se v podobě otce vlasti potlouká po světě už jenom transylvánský hrabě). Ve svém prvním vstupu o tom Kašpárek informuje F. L. Riegra a po kašpárkovsku neomaleně mu oznamuje, že fotrem národa je teď on. Kašpárkovým drzostem dodávají rasanci bicí. Sabina informuje o nálezu mrtvých Sokolů (s podporou zdobných figur fagotu, houslí a klavíru), vysál je Palacký – upejr a je z toho průser. To se vrátil ke slovu Kašpárek, Sabina informuje slušně. Recitativ Drákuly – Palackého doprovázejí dlouhé tóny komorního tutti, české noviny svádějí smrt Sokolů na Němce, německé noviny na zhoubný vliv sportu. Pošťák a jeho role “paní, nesu vám psaní” potěší všechny příznivce tradičních divadelních postupů. Palackému přišla pozvánka na zasedání parlamentu ve Vídni, kde se v patetickém projevu zasazuje o založení krchovů ateistických. Mluví svižně, ale poněkud monotónně, zdůrazňuje Bohemii a postupně se rozehřívá. Myšlenku označuje za zvláštní i František Josef I. Palackého sdělení “byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm” ale přijímá s nadšením a chce z Palackého udělat hraběte (již zcela zbytečně, jak víme). Kašpárkovi je všechno Dreck, jeho výstup je nicméně uveden elegantním menuetem a ve stejném rytmu pokračuje i dál. Tercet upíra v rouše Palackém, paní Palacké a služky k vyjasnění situace nepřispívá, každý si mele svou: z profesora je upejr – ženská, vy jste zešílela – já vás taky vysaju. Při obědě se ale podává vlastenecká česnečka a to je konec falešného Palackého, kterého čeká slavnej funus, o čemž informuje Kašpárek s makabrózním doprovodem bicích. Následuje smuteční marš – Kde domov můj v moll. Krátký společný výstup vážného Vypravěče a drzého Kašpárka připomene Vypravěče a fenku Čiperu ve Věci Cage, následuje chorál Ktož jsú Boží bojovníci – tentokrát jako sousedská (parodie na hymnu a husitský chorál – ovšemže neparodovaný – se objevují pohromadě v Janáčkově Výletech pana Broučka, to jen tak pro zajímavost).

Palacký se po pohřbu přidržuje upírských zvyklostí a vychází v noci z vyšehradského hrobu. Vlastenec ovšem nesmí býti upírem, jak nám sděluje Rieger a sbor vlastenců to po něm do omrzení opakuje. Skupina významných představitelů národa se zaobírá protiupírským rituálem za chmurného brumenda sboru, policie ale nic nepodniká. Opravdu nebezpečný je překladatel Kolár (myšlen Josef Jiří), jenž užívá humoru a je znalý cizích řečí. Nebezpeční romantici a intelektuálové uvádějí policii ve zmatek, ta se v jejich záludnostech už nevyzná, což vyjadřuje sborový cluster, v němž toto zoufalé sdělení zaniká. Je třeba přemoci mocný vliv těchto podvratných živlů vytvořením mocnějšího mýtu: Rieger doporučuje založit Národní divadlo. Závěrečnou moralitu přednáší Kašpárek, kterému je stále všechno Dreck. V Euru na všechno seru, sděluje nám jako závěrečné poučení.

Loutková opera je opatřena adekvátně skromným orchestrem. Flétna, fagot, pozoun, housle, violoncello, klavír a bicí. Klavíru a fagot mají v některých částech funkci continua, ale jejich party jsou přesně vypsané. Jak je pochopitelné z předchozích odstavců, text se staví značně neuctivě ke všemu, co je v rámci národní identity považováno za svaté. Od charakteristiky postav otců národních, přes jejich styky s rakouskou policií, až po parafrázi Libušina proroctví: v Praze prý jednou nebudou jen samí hajzli (partitura nabízí i brněnsky zapšklou alternativu cajzli). Hudba tyto neuctivosti reflektuje především již zmíněnými parodiemi, jinak se obrací spíš k principům ranné opery, aniž se ji snaží přímo napodobovat.

Dílo je to sice veselé, ale hlavně kousavé a jedovaté (snad jen ty cajzly a sraní na Euro bych si odpustil – vnášejí do obecné morality zbytečné komunální prvky). Jak jsem se u partitury bavil, tak jsem se vlastně moc nesmál. Je to – sklouznu teď ke kašpárkovštině – hodně hořká prdel.

Miloš Štědroň: Palackého truchlivý konec, libreto skladatel podle Huberta Krejčího, partitura.