Opera, neopera, antiopera, monodrama: říkejte tomu, jak chcete, stejně to nepojmenujete. Americký skladatel Morton Feldman napsal svoji kompozici Neither na text stejnojmenné básně Samuela Becketta. Jejích šestnáct veršů vystačilo Feldmanovi takřka na hodinu hudby, ve které se potkává posedlost opakováním s posedlostí zvukem. Špičkovým provedením Neither skončil v sobotu 31. srpna festival Ostravské dny, předcházela mu světová premiéra skladby Petra Bakly There Is An Island Above The City.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Peter Rundel a sopranistka Claudia Barainsky odvedli skvělou práci, které neubralo na síle ani příšerné vedro, s nímž se museli všichni hudebníci potýkat. V ostravském Trojhalí Karolína byla atmosféra jako ve skleníku, kde se dlouho nezalévalo. Publikum mělo narozdíl od hudebníků to štěstí, že mohlo jen poslouchat, a orchestr zněl od začátku tak přesvědčivě, že vyháněl z hlavy myšlenky na cokoliv jiného než na samotnou hudbu.

Zrovna k programu Bakla – Feldman se bodový reflektor zaměřený na čistě hudební aspekt hodil více než jindy. Petr Bakla u svých skladeb odmítá klasickou interpretaci spočívající ve frázování a vytváření osobitého výrazu. Obvykle požaduje, aby se jeho noty prostě zahrály, a dál už je všechno na posluchačích. Zároveň ale svoje vícedílné kompozice buduje na promyšlených systémech a výsledné konstrukce skutečně stojí za pozornost samy o sobě. Skladba There Is an Island above the City v tomto směru nebyla výjimkou a její první dvě snadno odlišitelné kratší části splynuly do delší syntézy části třetí. SOČR hrál rovně, přesně, vyváženě a nevibroval. Stylově tím vyšel vstříc samotné hudbě – tak, jak to má být,

Feldmanovo Neither z roku 1977 je komplikovaný útvar, který i formálním charakterem odpovídá svému titulu. Stejně jako Beckettova báseň hovoří o kolísání mezi možnostmi, z nichž ani jedna není jistá, tak se Feldmanovo Neither stále přiklání na dvě strany různých možností a zároveň na žádnou z nich úplně. Neither je a není opera – stojí na hudbě, která vychází ze zpěvu, ale jde zcela osobitou dramaturgickou cestou. Říká si o jevištní ztvárnění, a zároveň ho nepotřebuje. Hraje si s estetikou minimalismu a přitom ji popírá maximalistickými zvukovými kouzly.

Kompozice Neither přivádí na scénu jednu sopranistku: její pěvecká linka je zvlněnou osou všeho, co se v hudbě odehrává. Její motivy orchestr předznamenává, opakuje a protahuje směrem vpřed, zároveň je přitom rozšiřuje do objemného a přitom průzračného zvuku od hlubokého a potemnělého chvění až ke svítícím výškám. Velká část sopránového partu je beze slov a má charakter unikátního sólového nástroje – to je svým způsobem esence belcantové estetiky oper od baroka až po Belliniho. Feldman ale zároveň nenechává sopránu čistě sólový charakter v tom smyslu, že by orchestr zpěv pouze doprovázel.

Zvuk orchestru se na zpěv váže, případně mu odporuje, ale stále se k němu vztahuje – i když souvislosti někdy vytanou na povrch až zpětně. Feldman spojuje nástroje do plynule proměnlivých barev a Neither připomnělo, jaký to byl mistr instrumentace. Pro všechna ta zvuková kouzla si vystačil s víceméně běžným wagnerovským orchestrem, který má dechové nástroje kromě tuby obsazené po třech. Navíc je tu jen klavír nebo celesta a čtyři hráči na bohatě obsazené bicí. Orchestr přitom snad ani jednou nepřipomene zvuk toho, čemu se familiérně říká „symfoňák“. Feldmanův myšlenkový svět je někde úplně jinde a v hudbě je to slyšet prakticky pořád.

Feldman je dnes už ovšem také klasik 20. století a jeho hudba by měla být pro současný orchestr standardem, nad kterým se žádný z hráčů nepozastaví. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Petra Rundela hrál bez zaváhání a prováděl zvukové jemnosti i rytmické zapeklitosti Feldmanovy hudby jako samozřejmou věc. Kdyby se všichni členové orchestru při koncertu prezentovali se stejnou jistotou a přesvědčivostí, jakou měla hudební stránka věci, byl by to zcela dokonalý koncert. Nesoustředěné vrtění v pauzách, znuděné obličeje a používání partů místo vějířů na profesionální pódia nepatří – bez ohledu na vedro, které bylo opravdu strašné.

Sopranistka Claudia Barainsky zpívala skvěle, její hlas se krásně pojil s barvami orchestru a přitom v nich nikdy nezanikal. Pokud Beckettův text na začátku putuje tam a zpět z vnitřního k vnějšímu stínu, zpěvaččin hlas se pohyboval mezi vnějším leskem a vnitřním světlem. Byl barevný podle všech klasických operních pravidel, a operním zlozvykům navzdory nikdy neexhiboval.

Provedení Neither se odehrálo ve scénické instalaci režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Davida Baziky. Po klikaté cestě z praktikáblů postavených před orchestrem se pomalu šinuli dva takřka identičtí pobudové pojmenovaní podle postav Čekání na Godota Estragon / Vladimír, případně Vladimír / Estragon (hrála je dvojčata Pavel Hruška a Petr Hruška – literární teoretik a básník). Sbírali překážky-nepřekážky z barevných latí a vytvářeli z nich nové útvary. Nikam nedošli, nezmizeli, nepotkali se. Claudia Barainsky stála na loďce umístěné na lešení nad orchestrem, odhazovala papíry, ze kterých „četla“ text, a postupně také odložila paruku i plášť s kapucí. Nakonec zůstala na loďce s androgynní holou hlavou a v černé kombinéze s nápisem Neither na zádech. Inscenace přesvědčivě vystihla nejasnost a rozkolísanost situace navržené v Beckettově textu.

Provedení Feldmanovy skladby Neither navázalo na projekt „Zásadní Feldman“, který v dubnu 2018 uvedl ředitel Ostravských dnů Petr Kotík se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v pražském Centru pro současné umění DOX. Na stejném místě se 5. listopadu 2019 odehraje analogický program „Zásadní Xenakis“ – orchestrální díla Iannise Xenakise bude dirigovat Petr Kotík, hrát bude Ostrava New Orchestra.