Orfeus přichází na jeviště před oponu a přijímá potlesk zároveň s dirigentem, z lóže k němu doletí několik květin – psychologizující drama pěvecké hvězdy může začít. Pěkná inscenace klade důraz především na scénografii, hudební nastudování působí odlehčeným, místy až hravým dojmem.

Národní divadlo sáhlo z mnoha verzí opery po vídeňské z roku 1762 s úpravou hlavní role pro baryton. Oceňuji pěkný text v programu, který se jednotlivými verzemi Gluckova Orfea zabývá a zmiňuje příspěvky dirigentských autorit do diskuse o legitimitě pozdějších úprav (Gardinerovo “Ruce pryč od Orfea!” je zábavné, sám Berliozovu francouzskou úpravu natočil). Barytonové obsazení původní verze je zvláštní a působilo na mě vždy spíš jako podivný experiment, přičemž se mi zdá naprosto nepodstatné, že je bližší dnešní operní konvenci. V kontextu českého operního divadla mi tato volba připadá logická především jako odlesk velké tradice lyrických barytonů, která sahá až k Prozatímnímu divadlu. Ale hlavně: Gluckovy reformní opery jsou natolik “přirozeně pravdivé”, že jsou interpretačně univerzální.

Hartmut Schörghofer je režírující scénograf a na inscenaci to bylo vidět, práce se scénou byla na prvním místě. Jevišti dominovalo strmé schodiště, na němž se odehrávalo první dějství. Jednotlivé segmenty schodiště se v dalších částech zvedaly a sklápěly, otevíraly cestu do podsvětí pod nimi a vedly Orfea s Eurydikou i zpět. Zrcadlové plochy zvětšovaly prostor a zpochybňovaly úhel pohledu. Fúrie se v úvodu druhého dějství pohybovaly v hraniční řece, kterou musel přebrodit i Orfeus, samotné peklo tvořilo množství světel a především postel, spojnici mezi nebem, zemí a podsvětím vytvářely visící šňůry v červené barvě Amorova kostýmu. Role Amora byla silně zdůrazněná nejen výrazným kostýmem, k pěvkyni přibylo baletní alter ego. Vyvstává pochopitelně otázka, co to všechno znamenalo, co si vlastně Orfeus v Schörghoferově režii prožil.

Velký pěvec je oblečen do bílé košile a černých kalhot, přes ně má ale fetišisticky nataženy Eurydičiny šaty. Takto ji v prvním dějství oplakává a uléhá do prázdné rakve, která po pohřbu zbyla. Z té ho přiměje vystoupit Amor, když mu přinese nadějnou zvěst o možnosti sestoupit do podsvětí a odvést si milovanou ženu zpět. Jeho střetnutí s Eurydikou, na niž nesmí pohlédnout, se z velké části odehrálo na posteli, Orfeus měl po průchodu skrze podsvětní řeku umatlané kalhoty jako po nečekané poluci. Tady jsem na rozpacích, co si o tom myslet – ne snad, že by mi stud a ctnosť vyrazily pero z ruky, ale není mi jasný smysl těch skvrn, ať už znamenaly cokoliv (jestli souvisely se sexualitou, tak byly zbytečně naturalistické, jestli nesouvisely, tak už vůbec nevím).

V Gluckově opeře je Eurydika oživena i podruhé, když Orfeus nedodrží podmínky a ohlédne se za ní, což režie zrelativizovala. Eurydika se na scéně už neobjevila, její závěrečný zpěv se ozval z lóže, z níž na začátku přiletěly květiny pro Orfea, zároveň vzplanula jeho harfa. Ta stála na předscéně po celou dobu a byť na ni velký pěvec nehrál zuby, naznačená paralela s rockovou hvězdou se mi zdá zřetelná. Nápor slávy a fetišistické lnutí k obdivující a obdivované ženě je to, co podle mého názoru Orfeus v Schörghoferově inscenaci překonal. Prošel se spíše svým podvědomím než podsvětím, což je přístup nepřekvapivý, ale zpracování vypadalo dobře. Výborně byl zaranžovaný pohyb sboru, ať už účastníků smutečního obřadu na začátku, nebo fúrií na začátku druhého dějství. Nemohl jsem pochopit některé jednotlivosti – “korunovaci” smutečních hostů, Orfeův záchvat křečovitého smíchu či pláče při cestě do podsvětí, celkový dojem z inscenace jsem ale měl velmi dobrý a netvrdím, že jsem na jedno zhlédnutí dokázal přečíst vše, co do ní režisér vložil.

Jan Latham-Koenig nastudoval Orfea a Eurydiku s lehkou hravostí, která připomínala víc Mozarta než Gluckovo drama. Vznešená jednoduchost přecházela až do hravosti, která dodávala některým scénám bizarní nádech. Radostné setkání Orfea s Eurydikou přechází v rozpaky, Eurydika nemůže pochopit, proč je Orfeus tak odtažitý, přicházejí výčitky, hádka. S jiskřivou hudbou jsem měl pocit, že jsem se ocitl ve Figarově svatbě, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. Opět se mi jen připomnělo, že Gluckově hudbě není žádná pravda cizí, dokonce ani ta, když je vznešený spor o božská tajemství zredukován na hádku “ty si mě nevšímáš” – “mlč, a pojď za mnou”. Vysloveně mi vadilo umístění jedné přestávky doprostřed druhého dějství hned po zklidnění zuřících fúrií. Z hudby blažených duchů se stala pouhá předehra ke druhé části představení a zcela se tak vytratil prudký kontrast mezi pekelnými bestiemi a Elysiem. Vzhledem k tomu, jak je opera krátká, by stálo za úvahu hrát ji zcela bez přestávek, pokud by to předtsvaitel Orfea zvládl (nebo naopak udělat krátkou přestávku po prvním i druhém aktu).

Roman Janál dostal krásnou příležitost v lyricko-dramatické roli, jeho hlas a projev se na ni vysloveně hodí. Pokud měl nějaký problém, řekl bych, že místy stylově sklouzával k velkoopernímu patosu, který se ke Gluckovi přece jen nehodí, na místě je spíš “písňový” přístup s důrazem na text, deklamaci a rytmus – v Gluckovi a suché akustice Stavovského divadla je každý výpadek hned slyšet. Zapracovat by měl v tomto směru především na recitativech (což se ale týkalo i ostatních pěvců), stylové sjednocení je především věc dirigenta. Mimo jiné si myslím, že by Roman Janál mohl být rozezpívanější, během prvního dějství se do role teprve dostával a bylo to slyšet. Jeho výkon byl celkově působivý, ale jsem přesvědčený, že jeho potenciál je ještě mnohem výš. Alžběta Poláčková byla jemná a křehká Eurydika, Yukiko Šrejmová Kinjo si s Amorem poradila s odpovídající lehkostí. Velmi dobře zpíval sbor – výstupy, na nichž se podílel, tvořily dramatické vrcholy inscenace.

Christoph Willibald Gluck: Orfeus a Eurydika (Orfeo ed Euridice), libreto Ranieri de’ Calzabigi. Hudební nastudování – Jan Latham-Koenig, režie a scéna – Hartmut Schörghofer, kostýmy – Corinna Crome, sbormistr – Pavel Vaněk, choreografie – Karine Guizzo, dramaturgie – Ondřej Hučín. Zpívají a hrají: Roman Janál (Orfeus), Alžběta Poláčková (Eurydika), Yukiko Šrejmová Kinjo (Amor), Petr Kolář (Amor tanečník), orchestr a Sbor Národního divadla, balet Opery Národního divadla. 2. 2. 2013, Stavovské divadlo, Praha.