Poslední program Orchestru Berg v jeho letošní, už 16. sezóně propojil hudbu se scénickou akcí. Společně se sdružením pro fyzické a taneční divadlo Spitfire Company provedli kompozici Constellations I. – Before I Say Yes. Multimediální představení mělo premiéru v úterý 29. listopadu v divadle Ponec.
Constellations I. – Before I Say Yes vytvářely konstelace, z nichž vyplývají mezilidské vztahy. Situace, ve kterých se lidé potkávají, střetávají, spojují, ale také míjejí a nerozumějí si. Stavěly něco jako lidské planety, které svou vzájemnou polohou ovlivňují samy sebe. Jednoznačné sdělení se z představení těžko formuluje, ale o to zřejmě nikomu nešlo. V Divadle Ponec se hrálo o racionálně ne zcela uchopitelném plynutí světa.
Autorem konceptu a zároveň režisérem a scénografem je Petr Boháč, hudbu složil Michal Nejtek, choreografii vytvořila Markéta Vacovská. Vizuální stránku dotvářely koláže, jejichž autorem je Takao Kanemachi.
Velmi dobře fungovalo především propojení hudby a pohybu, lépe v energičtejších než v pomalejších pasážích. Inscenace vzbutovala dojem, že autoři promýšleli tyto dvě složky zároveň tak, aby spolu komunikovaly, doplňovaly se a respektovaly. Šly spolu zároveň v provázaných paralelních proudech, které ale v pomalejších pasážích působily dost zpomaleně a představení v nich trošku ztrácelo tah. Inscenaci sledovalo z velkého plátna v detailním záběru oko snímané v reálném čase, jeho shlížení přerušovaly pouze titulky oznamující název každé z pěti částí.
Kompozice Michala Nejtka svou stopáží takřka 80 minut i programními názvy jednotlivých částí evokovala mahlerovskou rozlehlost. Rozhodně ovšem ne samotnou hudbou, která měla v obsazení rockovou bicí soupravu nebo baskytaru, všechny nástroje byly navíc amplifikované. Charakter jednotlivých částí ale konvenční sled symfonických vět opět připomněl.
První Euphoria zapůsobila jako rozmáchlý energický rozjezd s nezřetelným začátkem, který se vyloupl z postupně utichajících hovorů publika. Pomalá druhá část Euthanasia s předznamenáním „andante immobile“ skutečně takřka stála, pohyb reprezentoval jen kráčející bas violoncellového pizzicata. Třetí věta Eros evokovala scherzo s pomalou předehrou a klidnou dohrou, mezi nimiž vytrysklo trio coby vyvrcholení. Insomnia střídala místa pokory i vzdoru. Causa Finalis vyrostla z několika zároveň puštěných hracích strojků a uzavřela celý opus.
Fyzické divadlo skupiny Spitfire Company se skutečně zaměřovalo víc na fyzické prožívání reality než tanec v konvenčním smyslu slova. Někdy se účinkující přibližovali divákům natolik, že se předěl mezi hledištěm a jevištěm takřka stíral. Světelný design byl decentní a spíš vymezoval prostor pro celé dění, než aby ho okatě charakterizoval či měnil. Do pohybu se částečně zapojovali i členové Orchestru Berg včetně dirigenta Petra Vrábela, jehož gesta tím získávala další význam.
Orchestr Berg si velmi dobře poradil s táhlejšími, takřka ambientními pasážemi, stejně jako s energickými momenty, kde připomínal funky kapelu s dechovou sekcí. Spitfire Company šla do věci se znatelným zápalem a energií. Provedení jako celek působilo přesvědčivě, i když si v pomalejších pasážích vybralo několik slabších chvil. Maximálně zpomalené náznaky chůze v Euthanasii nebo lascivní pohyby v části Eros byly spíš ilustrativní a kopírovaly to, co už z názvů částí stejně všichni věděli. Tady by představení zasloužilo buď dopracovat, nebo zkrátit.
Nejbližší reprízy Constellations I. – Before I Say Yes jsou v plánu 30. listopadu a 2. prosince, bohužel už jsou obě vyprodané. Divadlo Ponec ale operativně vsunulo další opakování ještě do programu na 11. a 12. února 2017. A abonentní sezónu na rok 2017 má Orchestr Berg naplánovanou, lístky už jsou k mání.
Constellations I. – Before I Say Yes. Koncept, režie, scénografie: Petr Boháč, hudba: Michal Nejtek, choreografie: Markéta Vacovská, dramaturgie: Miřenka Čechová, light design: Martin Špetlík, vizuální umění: Takao Kanemachi. Orchestr BERG & dirigent Peter Vrábel, Spitfire Company. 29. 11. 2016, Divadlo Ponec, Praha, premiéra.
Leave a Reply