Orchestr Berg uvedl svůj poslední koncert před prázdninami v bývalém premiérovém kině 64 U Hradeb. Pěti skladbami rozličných úrovní i stylů zároveň uzavřel desátý ročník International Shakuhachi Festivalu Prague. Součástí programu byla také světová premiéra skladby Tomáše Pálky Landscape: MountainLakes.
Spojení Orchestru Berg s japonskými inspiracemi nebo obecněji vzato spojení západní a východní tradice zafungovalo bez problémů, pokud k němu vůbec došlo. Skladatelé pocházející z Japonska nežijí izolovaně, západní hudbu nejen znají, ale jsou s ní i živě propojení. Nejznámější japonský skladatel 20. století Toru Takemitsu se dokonce vůči domácí hudební tradici vymezoval spíš negativně a přikláněl se k západním kompozičním technikám.
Na pondělním koncertě zaznělo pět skladeb, z toho čtyři napsali japonští autoři. Během jednoho večera se tak dalo sledovat, jak různý může být mix vlivů z obou stran a jak rozdílně je možné k odlišným inspiracím přistupovat. A že se především dávno nejedná o oddělené vlivy, ale organicky propojené světy. Takže rozhodně nejde o nějaký exotický kolorit naroubovaný do evropského orchestru, ale spíš jakýsi hudební roztok, z nějž se jeho jednotlivé složky jen těžko zpětně osamostatňují.
Všechny skladby koncertu zazněly v české premiéře a poslední z nich byla uvedená vůbec poprvé. Koncert zahájíla desátá část cyklu Voyages (Cesty) skladatele Toshia Hosokawy. Následoval velmi působivý Silent Circle (Tichý kruh) skladatelky Misato Mochizuki. Rychlé motivky jednotlivých nástrojů se vzájemně iniciovaly a iritovaly, až se postupně zklidnily a propojily do tichého souznění. Výraznou roli hrál japonský drnkací nástroj koto – hrála na něj Naoko Kikuchi – a sólová flétna. Zuzana Bandúrová se kromě ní musela vypořádat i s hlasovým partem a zvládla to výborně.
Po přestávce přišel na řadu jediný nežijící autor a vlastně už klasik Toru Takemitsu. Jeho Rain Coming (Déšť přichází) je krásně instrumentovaná orchestrální věc se spoustou harmonických i melodických nápadů. K tomu se ještě přidává ohromný smysl pro detail zasazený na přesné místo v celku. Abandoned Time (Opuštěný čas) skladatele Daiho Fujikury střídá hlukové plochy s tichými místy způsobem, k němuž se po jednom poslechu jen těžko hledá cesta a čert ví, jak by to bylo po druhém a třetím. Prostorová kompozice Tomáše Pálky Landscape: MountainLakes (Krajina: HoryJezera) měla světovou premiéru a patřila jednoznačně k tomu lepšímu, co se hrálo.
64 U hradeb bývalo premiérové kino a kromě toho, že se mohlo chlubit dobrým technickým vybavením, mělo i velmi slušnou akustiku samo o sobě. Vybavení je samozřejmě pryč, ale akustika zůstala a významně přispěla k celkově dobrému vyznění koncertu. Hlediště má charakter amfiteátru a zvuk se v něm nese velmi dobře i při nejtišší dynamice. Komorní sestavy, větší orchestr i hudebníci rozmístění po stranách sálu zněli pořád kompaktně a zároveň čitelně. Prostor je sice v současné době poněkud vybydlený a potřebuje opravit, ale má výbornou atmosféru a snad se podaří v něm rozproudit i další život. Čím víc míst na Malé Straně naruší neprostupnost turistické pasti, tím lépe.
Bambusová flétna šakuhači je původně rituální nástroj používaný při meditacích. Je laděná do pentatoniky a umožňuje vytvořit ohromné spektrum zvukových barev. Její zvuk má ušlechtilý, široký a vzdušný charakter. Mezi nástroje konvenčního symfonického orchestru zapadá úplně přirozeně, ale zároveň přináší zcela nepřeslechnutelný a oživující prvek. Skladatelé 20. století přijali šakuhači dávno za své a občas si s ním zpestří život i jazzmani nebo popaři, ať už Dave Brubeck, zpěvačka Sade nebo Linkin Park. Jeho zdomácnění ostatně potvrzuje i existence International Shakuhachi Festivalu Prague.
Na koncertě Orchestru Berg zazněly skladby pro šakuhači dvě a obě s ním zacházely zcela odlišným způsobem. Toshio Hosokawa střídal ve Voyages šakuhači s orchestrálními plochami, bohužel dost monotónně vystavěnými. Závěrečná imitace svištění větru ještě posílila dojem klišé. Tomáš Pálka postavil ve své premiérované skladbě Landscape: MountainLakes šakuhači do centra dění zvukově i prostorově. Sólista John Kaizan Neptune stál uprostřed jeviště, za ním vlevo a vpravo trubka a pozoun, ostatní nástroje hrály po obou stranách hlediště. Konsonantní souzvuky neustále klouzaly k disonancím, do souladu se pořád vtíraly dráždivé prvky a vznikal pocit dlouhého, jemného a táhlého chvění. Jednalo se o velmi zdařile napsanou i provedenou věc.
Orchestr Berg hraje každý koncert v jiném prostředí, ale navíc ho věnuje úplně jinému stylu. Během koncertu to mohli posluchači sledovat z první ruky, protože zaznělo pět zcela odlišných skladeb. Dirigent a vedoucí Orchestru Berg Peter Vrábel jimi dokázal velmi obratně prokličkovat. Hráči jsou schopní se se přizpůsobit jak proměnlivým komorním sestavám, tak většímu orchestrálnímu obsazení, a podávají i velmi dobré individuální výkony. A zdá se, že Orchestru Berg právě skladby postavené na individuálních výkonech sedí ze všeho nejvíc. V 64 U hradeb si Berg navíc dokonale sedl s místem a pokud by někdy uvažoval o domovské scéně, tak by tento obnovovaný prostor měl být jedním ze žhavých kandidátů.
Leave a Reply