L’incoronazione di Poppea – Korunovace Poppeina je poslední opera Claudia Monteverdiho. Monteverdi ji dokončil ve svých sedmdesáti pěti letech a narozdíl od předchozích mytologických příběhů Orfea, Tancreda s Clorindou, Arianny a Odyssea se tentokrát obrací do historie, ale ztvárňuje ji zcela v duchu doby a místa vzniku – tedy roku 1643 v Benátkách. Zároveň ale nahlíží daleko do budoucnosti a předznamenává formální části konvenční opery na mnoho let dopředu.

Z recitativního schématu vystupují náznaky árií, duetů a ansámblů, skvěle je vykreslená psychologie postav. Typická pro Benátky té doby je dramaturgická pestrost, která do vážné látky míchá komické vstupy a dbá na to, aby ani hudba samotná neupadla do monotónnosti. Do vznešených, byť značně podlých intrik vstupují kontrastní postavy nevzdělaných plebejců – Poppeina chůva jako by byla klonem Juliiny chůvy ze Shakespearova Romea a Julie.

• Video: Korunovace Poppeina (Gardiner, Blažíková) v Teatro La Fenice➚

Příběh z doby vlády císaře Nerona nemá žádné morální poselství nebo apel. Opera neoslavuje věrnou manželskou lásku ani křesťanské milosrdenství, neomezená moc a vypočítavost v ní vítězí nad těmi, kdo jsou mocní a vypočítaví o něco méně. Dílo až na jednu výjimku nemá kladného hrdinu: Nero je nevěrný své ženě s Poppeou; ta jde bezohledně za sňatkem, který se jeví jako nejvýhodnější. Její nápadník Ottone vyzná lásku jiné ženě jen proto, aby se mu na Poppeu lépe zapomínalo. Neronova manželka Ottavia se sice ve třetím dějství dojemně loučí s Římem, ale předtím donutila Ottona dost zákeřným způsobem, aby se Poppeu pokusil zabít. Pragmatické hlasy lidu – chůvy, kojné a dvou vojáků – jsou jen zrcadlovým obrazem chování urozených vrstev: co je nahoře, je i dole.

Jedinou výjimkou z všeobecného mravního relativismu je stoický filosof a Neronův učitel Seneca. On je jediný, komu nejde o prospěch, ale o principy, a je také jediný, kdo operu nepřežije: na Neronův příkaz spáchá sebevraždu.

Je vlastně s podivem, proč si Monteverdi na stará kolena vybral zrovna takový námět. V dobovém kontextu soutěžení velkých kulturních a ekonomických center to ale může začít dávat smysl. Celý děj opery se totiž odehrává v Římě, který byl pro Benátky velkou konkurencí a obě města se navzájem vnímala spíš negativně.

Na jevišti benátského Teatro Santi Giovanni e Paolo se tedy hrál příběh o tom, jak římský císař střídá ženské, z pouhého rozmaru vyhání z Říma manželku, bere si místo ní prospěchářskou ženu pochybného charakteru a nechává zabít jediného poctivce, který je nablízku. Publiku se tím ve druhém plánu říkalo: „Kdepak Řím, to je samé svinstvo – tohle by se v Benátkách stát nemohlo.“

Obsah opery:

Prolog

Opera začíná alegorickým prologem, v němž se hádají bohyně Štěstěna a Ctnost, která z nich má větší moc. „Deh, nasconditi, o Virtù“ – „Schovej se, Ctnosti,“ napadá Štěstěna svou soupeřku. „Deh, sommergiti, malnata,“ – „Ponoř se, Štěstěno,“ odpovídá jí Ctnost. Do hádky vpadá Amor a vysvětlí jim, že na prvním místě je stejně vždy on sám: „Che vi credete, o Dee“ – „Proč věříte, Bohyně, že si dělíte vládu nad světem?“ Prolog končí stejným ritornelem, jakým začal.

První dějství

Ottone, který miluje Poppeu, přichází k jejímu sídlu, ale vidí, že vchod hlídají dva vojáci z Neronovy pretoriánské gardy. „Ah, perfida Poppea,“ – „Ach, zrádná Poppeo,“ zní jeho nářek. Je mu jasné, že kde jsou Neronovi vojáci, tam je i Nero.

Chi parla?“ – „Kdo to mluví?“ ozve se jeden ze strážců, kterého Ottone probudil, brzy se probouzí i druhý strážce. Oba proklínají lásku, Poppeu, Nerona, Řím i armádu – všechno, kvůli čemu musí postávat venku a nemůžou se pořádně vyspat. „Taciam, Neron’ è qui.“ – „Ticho, je tady Nero,“ končí oba svoje skuhrání.

Signor, deh non partire,“ – „Pane, neodcházejte,“ prosí Poppea Nerona. Nero odpovídá: „Poppea, lascia ch’io parta.“ – „Poppeo, nech mě odejít.“ Vysvětluje své milence, že její urozený původ nedovolí, aby o jejich vztahu někdo věděl, dokud se on sám nerozvede s manželkou Ottavií. Po Sinfonii si vyznávají lásku a Nero slibuje návrat. „In un sospir che vien“ – „V dechu, který přichází“ začíná Nero, „Signor, sempre mi vedi,“ – „Pane, vidíš mě stále,“ navazuje Poppea.

Po Neronově odchodu se Poppea setkává se svojí chůvou Arnaltou. Ta ji varuje, že Ottavia o Neronových záletech všechno ví a doufá, že celá záležitost Poppeu nezničí, pletky s králi se nevyplácejí: „Ahi figlia, voglia il cielo“ – „Ach, dcero, doufám v nebesa.“

Se svojí kojnou se potkává i dosavadní císařovna Ottavia a svěřuje se jí v dlouhém lamentu „Disprezzata regina“ – „Zneuctěná královna“. Obviní z nemohoucnosti i Jupitera, pokud nemá pro Nerona blesk pomsty. Kojná své paní prakticky radí, ať si taky někoho najde: „Odi, odi, di tua fida nutrice, odi gl’accenti.“ – „Slyš slova své věrné chůvy.“ Ottavia lidovou radu neposlechne, takže opera může pokračovat.

Více pochopení pro Ottaviin vznešený žal má filosof a bývalý Neronův vychovatel Seneca. „Ecco la sconsolata Donna“ – „Pohleď, zoufalá ženo“ začíná utěšující řeč. Rozhovor Senecy s císařovnou přeruší Ottaviino páže Valetto: „Madama, con tua pace,“ – „Paní, s vaším souhlasem,“ začíná formálně, ačkoli na žádný souhlas nečeká. Obviní filosofa z tlachání a slibuje, že jestli císařovně nepomůže, zapálí mu fousy a knihovnu.

Seneca si ještě trošku zafilosofuje o „Le porpore regali e imperatrici“ – „Purpuru císařovnina majestátu“, který je jen zátěží pro vnitřní bolest. Zjeví se mu ale bohyně Pallas a sdělí mu, že jeho život je v ohrožení: „Seneca, io miro in cielo infausti rai“ – Seneco, vidím v nebesích nešťastné znamení“.

Seneca se nakonec setkává i s Neronem. „Son risoluto al fine,“ – „Definitivně jsem se rozhodl,“ oznamuje císař svému učiteli, že hodlá zavrhnout Ottavii. Seneca najde odvahu mu oponovat: „Consiglier scellerato è’l sentimento“ – „Cit je špatný rádce.“ Nero utíná debatu: „Lascia i discorsi, io voglio à modo mio!“ – „Nech řečí, chci, aby bylo po mém.“ Seneca nachází tvrdošíjně pořád další námitky, evidentně nevzal Palladino varování dost vážně. Nerona to stejně jen rozzuří a Senecu vyhodí.

Na scénu se naopak vrací Poppea. „Come dolci, Signor, come soavi“ – „Jak sladké, pane, jak lahodné jsou polibky mých rtů?“ ptá se Nerona. Začíná další kolo vzájemných vyznání. „Idolo mio, deh in braccio ancor t’avessi!“ – „Zbožňovaná, opět tě mám v náručí!“ začíná Nero. Poppea si ovšem ve chvíli, kdy je Nero úplně naměkko, nezapomene postěžovat na mazaného stoika a vychytralého filosofa, který údajně jenom usiluje o vliv na císařský trůn. Nero nařizuje strážím, aby okamžitě oznámily Senecovi, že má spáchat sebevraždu.

Po Neronově odchodu přichází Ottone. „Ad altri tocca in sorte“ – „Jiným osud přeje“, stěžuje si a Poppea mu odpovídá „Chi nasce sfortunato“ – „Rození smolaři ať si stěžují“. Dál ještě Ottonovi doporučuje, aby svou žárlivost nesl v klidu a dal Poppei pokoj. „Infelice garzone,“ – „Nešťastný chlapče,“ utěšuje Ottona jeho chůva Arnalta trochu lidštěji než Poppea. Ottone se přece jen vzchopí a rozhodne se cit k Poppei nějak zahnat.

Přichází Drusilla, která Ottona už dlouho miluje. „Pur sempre di Poppea,“ vyčítá Ottonovi – „Stále za Poppeou směřují tvé myšlenky i řeči.“ Ottone tvrdí, že má Poppeu na jazyku jen proto, že ji vyhnal ze srdce, a požádá Drusillu o ruku. Drusilla se moc nezdráhá a nabídku přijme.

Druhé dějství

Solitudine amata“ – „Milovaná samoto,“ pochvaluje si v zahradě Seneca vytoužený klid na přemítání o nebeských ideálech. Posel bohů Merkur mu ale přináší zprávu, že brzy zemře. „Vero amico del Cielo“ – „Věrný příteli nebes,“ začíná svou zvěst. Seneca ji přijímá vskutku stoicky: „O me felice, adunque“ – „Přece jen jsem šťastlivec – žil jsem jako muž a teď po smrti mě čeká život bohů.“

Il commando tiranno“ – „Krutý rozkaz“ opravdu přináší Senecovi jeden z pretoriánů a omlouvá se celkem univerzálně, že jako posel za nic nemůže, jen dělá svoji práci. Seneca ho uklidňuje, že je připraven, a posílá vojáka pryč.

Seneca je obklopen celou domácností a přáteli. „Amici è giunta l’ora“ – „Přátelé, přišla má hodina,“ sděluje všem. Jejich námitky a nářek zastavuje pokynem, aby mu připravili lázeň, v níž vykrvácí.

Páže Valetto flirtuje s dvorní dámou Damigellou. „Sento un certo non so che,“ – „Cítím něco, čemu nerozumím,“ začíná obligátně a Damigella mu odpovídá: „Astutello, garzoncello, bamboleggia Amor in te.“ – „Chlapečku, chytráčku, to si s tebou hraje láska.“

Pro Nerona je Senecova smrt důvodem k oslavě. „Or che Seneca è morto, Cantiam, cantiam Lucano,“ – „Teď, když Seneca je mrtev, zapějme si, Lucano,“ pobízí dalšího pretoriána, který taky jen dělá svou práci a zpívá jako na svatbě po půlnoci.

Ottone se setkává s Ottavií, která ho žádá o pomoc. „Tu che dagli avi miei Avesti le grandezze,“ – „Ty, který jsi přijmul hodnost od mých předků,“ připomíná mu Ottavia hned na začátku, že je jí zavázán, a přikazuje mu, aby zabil Poppeu. Ottone pochopí předčasnost slibu, že udělá cokoliv. Snaží se vykroutit, bojí se Neronovy pomsty i trestu. Ottavia mu dává dobré rady – například aby se přestrojil tak, že ho Nero nepozná. „Se tu non m’ubbidisci, t’accuserò a Nerone,“ dodává ještě sladce – „Jestli neposlechneš, řeknu Neronovi, že jsi mě znásilnil.“

Valetto a Drusilla zatím pokračují ve svém flirtu, ale přichází ještě Poppeina kojná. Valetto už nemá po ruce Senecovy fousy, takže se obouvá prozměnu do ní: „Nutrice, quanto pagheresti un giorno“ – „Kojná, kolik bys zaplatila za jeden den Drusillina mládí?“ Kojná není žádný Seneca po všech stránkách, takže zcela nefilosoficky odpovídá, že by dala všechno a stěžuje si na stáří.

Ottone se opět setkává s Drusillou. Ottone se spíš potácí než jde, zabít Poppeu je z mnoha důvodů dost těžký slib. „Drusilla, io vuo’ fidarti“ – „Drusillo, chci ti důvěřovat,“ začíná se svěřovat Ottone pěkně od lesa – Drusilla už prý nemusí na Poppeu žárlit. Drusillu to pochopitelně přivede k záchvatu radosti, kterému nic neubere ani poznání, že konec žárlivosti udělá vražda Poppey. Ottone požádá Drusillu o její šaty na doporučený převlek, dostane je a ještě něco navíc: „E le vesti e le vene io ti darò…“ – „Dám ti šaty i životní sílu…“

Ze Senecovy smrti se raduje i Poppea: „Or che Seneca è morto, Amor ricorro a te,“ – „Teď, když Seneca je mrtev, vracím se, Amore, k tobě.“ Chůva Arnalta ji varuje před nebezpečím příliš vysokých ambicí, ale Poppea ji odbývá, ať se o ni nebojí. Bát se nemusí ani posluchač, opera nedojde do chmurných konců, kdy Nero svoji druhou ženu ukope.

Amor prozatím vyslyšel Poppein zpěv a obletuje její lůžko: „Dorme, l’incauta dorme,“ – „Spi, nerozvážná, spi“ Sice ji také varuje před mnohými nástrahami, ale slibuje jí ochranu.

Objevuje se Ottone v Drusilliných šatech: „Eccomi trasformato.“ – „Přicházím přestrojen.“ „Forsennato, scellerato!“ – „Šílenče, bídáku!“ zastavuje ho Amor a slibuje mu potupnější smrt než z božské ruky. Poppea se probouzí a nechává stíhat domnělou Drusillu.

Třetí dějství

Drusilla se raduje ze svého štěstí a čeká osudovou hodinu, kdy Poppea zemře a Ottone bude patřit jen jí.

Osudová hodina přichází, ale úplně jinak. „Ecco la scellerata!“ – „Vizte ničemnici!“ začíná obžalobu Poppeina chůva Arnalta, která přichází společně s císařskými úředníky. Drusilla pochopí, o co jde, když je obviněna z pokusu zabít Poppeu.

Přichází i Nero a Arnalta Drusillu znovu obviňuje. „Onde tanto ardimento?“ – „Kde jsi vzala odvahu?“ ptá se Nero Drusilly, která marně odmítá vinu. Její „Innocente son io“ – „Jsem nevinná“ nikoho nedojme a Nero nařizuje mučení. Drusilla se s výhledem na kruté utrpení raději přizná ke zločinu, který nespáchala.

No, no, questa sentenza“ – „Ne, ten rozsudek patří mně,“ vpadá do běhu událostí Ottone. On i Drusilla se chvíli dohadují, kdo za celou věc vlastně může a kdo by tedy měl i zemřít. Nero nakonec přece jen projeví jakousi velkorysost, upouští od popravy a oba posílá do vyhnanství: „Vivi, ma va ne’ più remoti deserti“ – „Žijte, ale běžte do nejodlehlejší pouště.“ Nero se rovnou zbavuje i své manželky Ottavie a oznamuje její zapuzení.

Nero zůstává sám s Poppeou, která ani nemůže dýchat štěstím: „Signor, oggi rinasco“ – „Pane dnes jsem znovuzrozená.“ Dozvídá se také od Nerona, že se ji pokusil zabít Ottone a že to byl Ottaviin nápad. Poppea ani ve svém štěstí nezapomene podotknout, že je to dobrý důvod k rozvodu. „Ne più s’interporrà noia o dimora.“ – „Už žádné starosti a průtahy.“ shodují se Poppea i Nero.

Addio Roma, addio Patria, amici addio.“ – „Sbohem, Říme, sbohem vlasti, přátelé sbohem,“ loučí se Ottavia před odchodem do vyhnanství slavným lamentem.

Poppeina chůva Arnalta už naopak očekává korunovaci své paní a těší se, že i ona sama půjde společensky nahoru: „No, no, col volgo io non m’abbasso più“ – „Kdepak, už nebudu mezi spodinou.“

Nero za účasti konzulů, tribunů, nezbytného Amora i dalších božstev prohlašuje Poppeu císařovnou: „Ascendi, o mia diletta,“ – „Povznes se, má milovaná.“ Blahopřání k novému páru vzlétají od lidí a snášejí se i z nebes.

Opera končí v intimním souznění Nerona a Poppey jejich duetem „Pur ti miro, pur ti godo.“ – „Na tebe se dívám, s tebou se těším.“ Korunovace Poppeina je dovršena se vším všudy.