Mimořádnou událostí Baltic Opera Festivalu byl koncert věnovaný osobnosti Krzystofa Pendereckého. V celkem krátkém programu vrcholícím světovou premiérou projektu The Museum of Man se podařilo představit polského skladatele z mnoha stran jeho všeobjímajícího talentu.

Ať už se Krzystof Penderecki vydal stylově jakýmkoliv směrem, jeho hudba vždy vyvolávala bezprostřední emoce. Nutila všechny zúčastněné dívat se na věci z jiného úhlu a hlouběji. Filmaři to pochopili již dávno, úryvky z jeho skladeb použili Stanley Kubrick či William Friedkin v hororech Osvícení a Exorcista. Penderecki však nebyl obyčejný tvůrce prchavé atmosféry, jeho hudba šla pod povrch věcí, pronikala do mysli a zůstávala v ní zarytá.

Pamětník druhé světové války, komunistické diktatury i pádu železné opony a následného probuzení žil v mnoha zemích světa, ale vždy zůstával součástí Polska. V Žalozpěvu za oběti Hirošimy z let 1959–1961, který mu získal mezinárodní pozornost, vyslal do světa divokou drúzu zvuků, která vzbuzovala obavy i zodpovědnost za osud světa. Jako by předpověděl o rok pozdější Karibskou krizi: politický konflikt, v němž bylo k jaderné válce snad nejblíž v historii lidstva.

Trochu nadneseně by se dalo říct, že Penderecki nikdy jen neskládal, spíš vyjadřoval hudbou velké myšlenky a nutil o nich přemýšlet i druhé. Z tohoto hlediska už se nezdá tak divné, že se jeho vývoj ubíral od avantgardy k opětovnému přijetí romantických postupů, jejichž součástí je i velkolepý patos. Mnohokrát čelil výčitkám, že zradil avantgardu a že dělá ústupky konvenčnímu vkusu publika symfonických koncertů.

Sám taková obvinění pochopitelně odmítal. Jeho osobnost také byla natolik složitá, že je nemožné charakterizovat ji několika krátkými větami. Penderecki řadou skladeb přímo reflektoval i aktuální události v komunistické éře Polska. Mezinárodní renomé mu k tomu dávalo větší než obvyklý prostor a skladatel dokázal zůstat propojený se zemí a jejími lidmi, nikoli s režimem či náboženstvím. I v něm byl ne zcela jednoznačnou směsicí více vlivů, ačkoliv konvertoval ke katolické církvi. Různé směry křesťanství, jiniž ho zasáhlo rodinné prostředí, se v jeho představách mísily s judaismem, který ho obklopoval v rodném městečku Dębica na jihovýchodě Polska.

Pokud chce Baltic Opera Festival definovat sám sebe jako událost propojující pevné domácí základy s mezinárodním přesahem, sotva si mohl z renomovaných polských skladatelů vybrat někoho lepšího než právě Pendereckého. Skladatel nejen propojoval domácí prostředí se světem, ale také se v něm samotném prosíťovalo množství myšlenkových i hudebních proudů.

V začátcích také podpořil vznikající orchestr Sinfonietta Cracovia, která je s jeho hudbou po celou dobu své existence propojená na úrovni základního repertoáru. S jejím vystoupením přinesl festival něco jako autentickou interpretaci současné hudby. Vedle výborně provedené Valkýry se jednalo o další mimořádnou festivalovou událost.

ZÁZNAM CELÉHO KONCERTU NA YOUTUBE↗︎

Bylo poněkud zvláštní, že teprve v pátém festivalovém dni zazněla čistě akustická orchestrální hudba. Po nutném ozvučení Valkýry ve velkém přírodním amfiteátru a nepochopitelné amplifikaci Polské svatby se konečně ozval pouze orchestr s čistým, nezprostředkovaným zvukem. Sinfonietta Cracovia hrála pod vedením Michała Klauzy výborně, přesně, společnou práci stavěla na individuálními kvalitě všech účinkujících.

Skoro všechny kompozice upozorňovaly na avantgardní i klasickou rovinu Pendereckého myšlení, obě vrstvy se prolínaly v různé intenzitě. Jejich názvy znějí spíš historicky: Tři kusy v barokním stylu, Sinfonietta, Chaconne a Partita. Hudba sama se kolem starých forem točila v různě excentrických vírech, které do sebe nakonec stáhly i elektrické nástroje.

Hudba z filmu Rukopis nalezený v Zaragoze ukrytá pod názvem Tři kusy v barokním stylu je především skvělou parafrází staréh hudby se vším všudy. Něco takového mohli slýchat lidé napoleonské éry, v níž žije hlavní hrdina filmu, pokud ovšem měli čas a příležitost něco poslouchat. Skladba posloužila jako maličko klamná předehra pro náladu i soustředění publika v hledišti Baltské opery v Gdańsku.

V následující Sinfoniettě č. 2 pro klarinet a smyčce se k orchestru připojil vynikající klarinetista Andrzej Ciepliński. Hudba se sice pořád držela starých forem a struktur, ale už je používala pro mnohem současnější řeč. Především pomalé pasáže nádherně a zároveň jaksi úzkostně zpívaly a vemlouvaly se pod kůži.

Polské rekviem vznikalo od začátku 80. let na objednávku odborového hnutí Solidarita pro odhalení památníku obětem protivládního povstání v roce 1970. Část Lacrimosa skladatel věnoval předákovi hnutí a pozdějšímu polskému prezidentovi Lechu Wałęsovi. Chaconne z programu koncertu je naopak jedna z posledních částí Polského rekviem, k němuž ji Penderecki připojil až pro provedení v roce 2005. Atmosférou připomněla Pendereckého hudbu pro film Katyń režiséra Andrzeje Wajdy. Představovala však především chvíli vážného, meditativního klidu před světovou premiérou projektu The Museum of Man. Krzystof Penderecki in memoriam.

Choreografové Marian Żak a Andrzej Grabowski jej vystavěli na Partitě pro cembalo, elektrickou kytaru, baskytaru, harfu, kontrabas a orchestr. Skladba z roku 1971 se dočkala revize ještě o 20 let později, spojuje v sobě zvukové světy baroka i druhé poloviny 20. století. Salonní cembalo či harfu s nástroji rockové revolty. Ze všeho nejvíc však v programu představila Pendereckého jako avantgardistu, tvůrce omamných a pronikavých zvukových světů. Skladba možná trošku připomíná zákruty bludiště – ať už toho v Kubrickově filmu Osvícení, či jiného, které si Penderecki v průběhu života sám vysázel na vlastním pozemku.

Zároveň s hudbou, tentokrát ukrytou v orchestřišti,  se před očima rozvíjela vizuální vrstva tanečníků z Opery a baletu Krakow. Šedivé, rozpraskané kostýmy účinkujících se prolínaly s ostře červenými šaty a rekvizitami, kontrast obou barev se časem rozvíjel do jemnější a pestřejší škály. Pohyb působil při umístění nad hudebníky jako oddělená, samostatná vrstva, zůstával stylově spíš v klasickém baletu než v současnosti. Celá performance stála na výborně provedené hudbě. A kvalita celého provedení byla nekompromisní.

The Museum of Man. Krzystof Penderecki in memoriam. Hudební nastudování – Michał Klauza. Sinfonietta Cracovia. Andrzej Ciepliński – klarinet, Marek Toporowski – cembalo, Damian Kurasz – elektrická kytara, Piotr Żaczek – baskytara, Adrian Nowak – harfa, Marek Romanowski – kontrabas. Tanečníci Kraków Opera Ballet: Iyo Hataishi, Airi Fatjo Araki, Sofia Manca, Agata Steinke-Wojtala, Javier Arés Cabeza, Álef Gabriel Carvahlo, Edoardo Malabaila, Matheus Tertuliano. Světová premiéra 6. 7. 2026, Baltic Opera Gdańsk, Baltic Opera Festival.