Zuzana Lapčíková Kvintet oproti loňskému koncertu v Redutě přidal na energii i syrovosti, aniž přitom slevil ze sofistikovaného hudebního myšlení. Výsledek byl strhující.

Pod živelným dojmem z koncertu zůstával ukrytý fakt, že kvintet Zuzany Lapčíkové je perfektně sehraný a jednotliví hudebníci si navzájem dokonale rozumějí. Je ostatně jedním z typických znaků vynikajících výkonů, že jejich technické aspekty zůstávají v pozadí a nestrhávají na sebe zbytečně pozornost. Samozřejmá souhra prozrazovala, že spolu všichni hrají dlouho, často a rádi, dobře se znají a vědí, co od sebe mohou čekat. Změny nálad i dynamiky, přechody od jedné skladby ke druhé, vše probíhalo plynule a v jednotném duchu, jako by byli všichni napojeni na jednoho telepatického dirigenta.

Zvuku dominovala kombinace cimbálu a klavíru v rytmicko-melodických pásmech, která evokovala klavírní kompozice Oliviera Messiaena, nebo snad gamelan, chceme-li jít až k původnímu prameni. Zpěv Zuzany Lapčíkové se zapojoval do rozběhnutých skladeb jako další nástroj, v žádném případě se nejednalo o konvenční schéma frontman – doprovodná kapela. Vlastně o nikom není možné říci, že by stál v popředí, jednotlivé nástroje hrály v kompaktních, vyrovnaných, vzájemně se proplétajících vrstvách, z nichž se vynořovala sóla.

K nejpůsobivějším momentům patřil morytát s hlasem ze záhrobí ztvárněným kontrabasem a balada v minimálním obsazení zpěv – kontrabas. Těžko ale vypočítávat jednotlivé skladby, účinek koncertu byl především v jeho celkovém vyznění. Zvláště když hudebníci disponují schopností zahrát i tak známé písně jako Vandrovali hudci způsobem, který v posluchači vzbuzuje dojem, že je slyší vlastně poprvé. Zároveň dovedou zapomenout na svá ega, neexhibovat a hrát pro celek. Odpustil bych si snad jen téma z Růžového pantera v jinak pěkném (a čistě hudebně nanejvýš zábavném) prvním přídavku postaveném na rytmickém schématu habanery. Koncert v malém městě nemusí nutně provázet maloměstské vtípky.

Kvintet Zuzany Lapčíkové se stále méně váže na konkrétní styly a inspirace a stále více se obrací k hudebním archetypům. Jeho projev se na hony vzdaluje uhlazenému pavlicovskému pojetí folkloru se sluncem v duši, s nímž bývá Zuzana Lapčíková ještě často spojována. Její cesta je jiná a zdá se mi opravdovější, i když se po ní možná nechodí tak pohodlně.

Balady a janáčkovské parafráze. Zuzana Lapčíková Kvintet (Zuzana Lapčíková – cimbál, zpěv, Josef Fečo – kontrabas, Kamil Slezák – bicí nástroje, Ondrej Krajňák – klavír, Rostislav Fraš – saxofon). 29. 5. 2011, Městské kulturní středisko, Tišnov. V rámci festivalu Concentus Moraviae.