Jenom pár pocitů ze včerejšího koncertu Nutimbre. Bylo v té hudbě hodně jazzu i rocku, ale nebyl to žádný jazz rock (naštěstí, je to pro mě jeden z nejnudnějších žánrů historie). Kdybych si název kapely rozebral na nu (jazz) a témbr, asi to jejich hudbu charakterizuje o něco lépe než anoncovaný “experimental jazz”. Výsledkem je stylově pestrá směs s důrazem na barvu zvuku.

Kvinteto má jazzové obsazení (trubka, saxofon, klávesy, kontrabas a bicí), hráči ale nejsou jazzmani v tradičním slova smyslu. Věnují se individuálně různým hudebním stylům a na výsledku je to poznat – každý z nich má v sobě něco charakteristického. Stefano Ferrian smysl pro jemné barvy, Vito E. Galante sklony k úzkému davisovskému tónu, Simone Quatrana směřuje k zahuštěným motivům, Luca Pissavani k rázným riffům a bicí Fabrizia Carriera drží celou směs pohromadě.

Dohromady kapelu spojovala rocková energie, která táhla celý koncert dopředu. Fungovala jako vlna, na které se všichni ze svých soukromých pozic shodli. Trošku mě překvapilo, že velká spousta hudby je napsaná předem, čekal jsem víc improvizace. Na živelnosti to ale kapele neubralo a improvizovaný přídavkový cluster nebyl tak zajímavý, abych po větších plochách podobného druhu zpětně toužil. Všechny skladby byly dobře vystavěné a naztrácely tah, dá se to ale říct o celém koncertu – byla to chytrá a rychlá jízda. Kapela hrála energicky i pestře, hlavně dynamicky byla hodně proměnlivá. Místogalerií na Skleněné louce maličko vanul duch Johna Zorna a Marca Ribota, což jsou strašidla mimořádně příjemná a inspirující. Byl to pěkný koncert v komorní atmosféře, přímočará a promyšlená hudba v prostředí, které jí přálo.

Nutimbre (Stefano Ferrian – saxofon, Luca Pissavani – kontrabas, Vito Emanuele Galante – trubka, Fabrizio Carriero – bicí, Simone Quatrana – klávesy). 24. 9. 2013, Místogalerie na Skleněné louce, Brno.