K provozování soudobé vážné hudby není kromě talentu zapotřebí ani tak odvaha jako spíš sebevědomí a vytrvalost. Petrovi Kotíkovi evidentně nechybí ani jedno, ať už jako skladateli, dirigentovi nebo organizátorovi. Naše publikum může jeho práci průběžně sledovat v Ostravě, naposledy letos během festivalu současné opery NODO. Vrcholem jeho letošních aktivit je ale festival Beyond Cage v New Yorku věnovaný dvojitému výročí hudebního reformátora Johna Cage. Společně s průběžným festivalem John Cage 2012 ve Washingtonu je to zřejmě největší světová událost věnovaná skladateli, jehož mnozí považují za nejvýznamější osobnost hudby 20. století, která stojí v jedné řadě s Monteverdim, Bachem, Beethovenem, Wagnerem, Brahmsem, Schönbergem… račte si vybrat.

“Když děláte něco, z čeho nejsou peníze ani sláva, musíte to dělat aspoň pořádně,” říká Petr Kotík, který se s Johnem Cagem mnoho let osobně znal a spolupracoval s ním. A říká to zcela bez hořkosti, pokud mohu soudit. V této souvislosti mi vyvstávají jména všech umělců, kteří se z hlediska českých médií zničehonic stanou světoznámými, jakmile se otřou o zahraniční angažmá a potom se objeví na domácím pódiu. Neberu úspěchy ani vysokou úroveň Evě Urbanové, Dagmar Peckové ani mnohým dalším, ale jejich světová sláva je přinejmenším diskutabilní.

Petr Kotík založil a vychoval dva špičkové orchestry orientované výhradně na současnou hudbu, S.E.M. Ensemble a Ostravskou bandu, přičemž první z nich je rezidentním orchestrem festivalu Beyond Cage, který uvítal v New Yorkeru i Alex Ross (mimo jiné autor vynikající knihy o hudbě 20. století Zbývá jen hluk, která vyšla nedávno i v češtině). Mezi hosty festivalu najdeme zkušené a osvědčené interprety hudby, která je na našich koncertních pódiích stále spíš trpěným chudým příbuzným. Je to s podivem zvláště když si uvědomíme, že v této oblasti naši hudebníci dosahují výrazných mezinárodních úspěchů, o nichž si naše velké symfonické orchestry nebo operní domy mohou nechat jedině zdát.

V závěru festivalu se k účinkujícím připojí i Janáčkova filharmonie Ostrava, která bude mít jedinečnou možnost podívat se do opravdu velkého hudebního světa. Tady je potřeba zmínit nebo spíš vyzdvihnout osvícený přístup ostravského magistrátu, bez jehož podpory by byl takový výlet těžko uskutečnitelný. A nejedná se zdaleka jen o podporu finanční, ostravští zastupitelé se na takových koncertech objevovali a objevují zcela dobrovolně, za sebe, nikoliv jen při plnění reprezentačních povinností (z tohoto hlediska se například budoucnost Brno Contemporary Orchestra, který se pomalu umělecky etabluje, jeví spíš nevesele). Pro orchestr to bude jedinečná zkušenost se současnou hudbou provedenou před náročným publikem ve světovém kulturním centru. Je to důležité z hlediska uměleckého sebevědomí, nároků na vlastní výkony a ve výsledku i konkurenceschopnosti. Je to však také pozoruhodná reference, převyšující různá turné s Novosvětskou po Japonsku, kde se získávají úspěchy velmi lacino.

Během festivalu zazní pochopitelně kompozice Johna Cage, ale i hudba “beyond Cage” ve všech významech tohoto spojení. Vedle Mortona Feldmana, Luigiho Nona nebo Salvatora Sciarrina se objeví i hudba česká, má-li v tomto hudebním žánru národnost autora vůbec nějakou cenu. Výmluvně to naznačují už přelety Petra Kotíka mezi New Yorkem a Ostravou – tam i tam odvádí stejně kvalitní práci bez ohledu na místo. On sám bude autorsky na festivalu zastoupen především operou Many Many Women na text Gertrudy Steinové, pozván je ale také Jaroslav Šťastný (čili Peter Graham) a Lucie Vítková, jejíž kompozice Accept zazní v rámci závěrečného koncertu festivalu 7. listopadu po světové premiéře individuals, collective Christiana Wolffa.

Cestou z letiště jsem původně chtěl jen odhodit kufry v Brooklynu a odejít o pár ulic dál do Willow Place Auditorium na veřejnou generálku zahajovacího koncertu, což jsem z technických důvodů nestihl a mrzí mě to. Ten zazní naostro dnes večer v Carnegie Hall, Joseph Kubera, Ursula Oppens a S.E.M. Ensemble provedou simultánně pod vedením Petra Kotíka Atlas Eclipticalis a Winter Music Johna Cage a potom Shuffle Christiana Marclaye.

První skladatel v nabídce klasické hudby na palubě Delta Air Lines při cestě do USA je Görgy Ligeti – třináct jeho klavírních etud obklopuje Sonátu č. 32 Ludwiga van Beethovena. Na čtvrtém místě je Philip Glass a jeho devátá symfonie. Obligátní Mozart, jehož mechanicky přijímanou genialitou se zalepí každá díra, či Chopin a další klasicko-romantický standard je sice v převaze, ale i tak se zdálo, že směřujeme do poněkud jiného hudebního světa. Současná hudba v něm není neposlouchatelná úlitba otravným muzikologům, ale běžná součást repertoáru, která vedle dávno mrtvých klasiků bez problémů a rovnocenně obstojí.

22. 10. 2012, New York