Minulý týden skončil třetí ročník bienále New Opera Days Ostrava. Tři pokračování už by měla jasně říct, jestli festival soudobé opery obhájil smysl své existence – stejně jako se říká, že třetí album rozhoduje o životaschopnosti kapely. Třetí pokračování totiž obvykle ukáže, jestli tvůrcům nedošly nápady a energie. Jestli našli svou cestu a vědí, kam po ní jít dál.
Většina lidí do opery nechodí a dokonce jsou přesvědčení, že žádné nové opery nevznikají. Skladatel je pro ně černobílý obrázek důstojného muže ve staromódním ohozu. Zamřelost české operní scény, která nová díla prakticky neuvádí, si nad budováním takové image bere čestný patronát. Jednou ze světlých výjimek je Jiří Nekvasil, režisér a současný ředitel Národního divadla Moravskoslezského. Jeho setkání se zakladatelem Ostravských dnů nové hudby Petrem Kotíkem se dnes zdá být jako osudová nutnost.
Jiří Nekvasil se o současnou operní tvorbu vždy zajímal. Jeho projekt Bušení do železné opony, který v časech operního šéfování v pražském Národním divadle vytvořil společně s Danielem Dvořákem, je možné pokládat za jeden ze zdrojů NODO. Dávat šanci mladým autorům a podněcovat je k práci patří k základním programovým liniím festivalu. Kotíkova fanatická zaujatost uměním a prací k tomu vytváří zdánlivě nezničitelný motor, který žene všechno dopředu vražedným tempem.
Po třech ročnících New Opera Days se dá vyčíst jistý systém pro výběr titulů. Bývá mezi nimi velká klasika autora 2. poloviny 20. století, premiéra soudobého zkušeného autora, premiéra začínajícího autora a velká převzatá produkce. Vždy v nějakých obměnách, variacích a prolínání.
Tak se na prvním ročníku objevil John Cage a jeho Europera 5, Eva a Lillith Františka Chaloupky a dvakrát Salvatore Sciarrino (jedna komorní a jedna velká věc). Na právě uplynulém ročníku zastupoval zavedené autory k operní tvorbě vyprovokovaný Petr Cígler. Jeho operní prvotina Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu splnila očekávání navzdory jisté dramaturgické neobratnosti – u prvního pokusu zcela pochopitelné. Událostí letošního ročníku a největší produkcí v trojdílné historii festivalu byla Oresteia Iannise Xenakise. Nezkušené autory reprezentoval Idin Samimi Mofakham.
New Opera Days Ostrava hledí dostát svému jménu a extrémně si zakládají na novosti inscenovaných děl. Všechny uváděné tituly jsou buď světové, nebo aspoň české premiéry. Neokoukanost repertoáru je silná devíza a také obrana proti tomu, aby se z NODO nestala pohodlná přehlídka repríz. Je možná škoda, že ostravské publikum nevidělo Alice in Bed➚ Markéty Dvořákové a Iva Medka nebo nějakou inscenaci Ensemble Opera Diversa➚, ale dramaturgická důslednost má v tomto směru silné důvody, proč neustupovat.
Ostravská dramaturgie už si může připsat i zásah mimo festivalové dění. Pocta Martina Smolky Umbertu Ecovi Sezname, otevři se! z roku 2014 už má za sebou i letošní premiéru přepracované komorní verze Bludiště seznamů➚. V rámci NODO tím Smolka zaznamenal dvě prvenství: je to jediné dílo, které se během festivalu hrálo dvakrát, a je to první festivalová objednávka, která se dočkala uvedení mimo ostravské festivaly.
New Opera Days Ostrava dávají svým autorům obrovskou volnost. Dostanou objednávku a všechno ostatní je na nich. Takové podmínky zní fantasticky, ale skrývá se v nich i jistý deficit festivalu. Vlastně se ve všech třech ročnících ukázalo, že především mladí oslovení autoři by potřebovali nějaké poučené vedení.
Jistě nejde o to, aby je někdo vodil za ručičku a diktoval jim noty, ale důkladná diskuse o objednaném díle by mezi autory a festivalem probíhat měla. Festivalu chybí kurátor, který by byl autorům k ruce, občas je dokázal nasměrovat a – sbohem, svobodo! – některé věci jim i rozmluvit.
Chaloupkova Eva a Lilith v prvním ročníku NODO byla spíš živě přehrané koncepční album než opera. Na Encounter čínské skladatelky Mojiao Wang se vzpomíná s hrůzou – festival si s tímto nepovedeným dílem vybral svou hodinku smutku. Letošní Mofakhamův pokus At the Waters of Lethe ztroskotal především na velmi špatném libretu.
Pozoruhodné je, že si všichni tři mladí autoři vybrali velmi silná a velmi obecná témata: Chaloupka střet dvou ženských principů, Wang potřebu lásky a vnitřní svobody, Mofakham se ptal po důvodech a správnosti lidského konání. Už tady měl všem třem někdo říct, že si na tak abstraktním filosofování pravděpodobně vylámou zuby, i když možná ne úplně všechny. Záměr jim nevyvracet, ale posunout je ke způsobu, jak k němu od něčeho konkrétního dojít. Když se stejná chyba zopakuje třikrát, mělo by se jí začít předcházet.
Specifickým operním debutantem festivalu byl před dvěma lety také Petr Kotík s operou Mistrovská díla na text Gertrudy Stein. Kontrast s mladými autory byl pochopitelný. Velké téma řešící problém vzniku velkého díla a evokujícího otázku „co je to vlastně umění“ nezlomilo skladatele, který už má v životě i hudbě hodně za sebou. Ať už výsledek někoho oslovil, nebo ne, bylo poznat, že autor o tématu přemýšlí několik desítek let, a ne několik dní.
Autoři NODO jsou ponechaní se svojí svobodou, ale také v osamocení, a řeší tvůrčí potíže v rámci svých možností. Těžko hledají už libretisty. Wang nakonec posloužil text jejího otce, který je obchodník a nic takového v životě nedělal. Mofakhamovi napsala libreto jeho snoubenka Martyna Kosecka. Je logické obrátit se v nouzi na svoje nejbližší, ale z hlediska umělecké kvalifikace to má nulovou hodnotu. Už tady měl někdo zasáhnout, a ještě spíš by měl festival po dohodě se skladateli hledat a oslovovat i libretisty.
Napsat přinejmenším hodinovou hudební plochu je samo o sobě strašná kláda, která zlomí hřbet každému, kdo si neumí naplánovat hudební dramaturgii. Když se k tomu přidají ještě hudebně-dramatické nároky, zatočí se z toho hlava i zkušenému symfonikovi. Ani tady by nebylo od věci, aby se na partituru během jejího vzniku občas někdo podíval. Nejlépe hned od začátku, kdy si autor velkou skladbu teprve rozvrhuje. Sluší se tady připomenout, že velký symfonik a stejně velký operní dirigent Gustav Mahler ve zralém věku žádnou operu nenapsal, vědom si všech uměleckých a provozních potíží, které její vznik a uvedení s sebou nese.
Petr Cígler si ve spolupráci s libretistou a režisérem Petrem Odo Macháčkem vybral ztvárnění poněkud bizarní historky o soužití jedné domácnosti s hadem a cizí ženou. Narozdíl od svých kolegů se tedy odpíchl od zcela konkrétní situace. Křehkost a chvějivá nejistota soužití se zobrazila i hudebně v použití mikrointervalů, kdo chtěl, mohl v opeře rozeznat i jakési obecné a vyšší principy.
Přítomnost zkušeného divadelníka Macháčka patrně v tomto směru přispěla potřebnou dávkou praktických vědomostí „jak se to dělá“. I Cíglerovi ale mohl někdo už během psaní partitury prozradit, že když ve druhé půli výrazně ubere orchestru, vznikne prázdnota, kterou je potřeba něčím adekvátně vyplnit. Tento hudebně-dramatický či dramaturgický problém pochopitelně nedošel ani činoherci Macháčkovi.
New Opera Days Ostrava plní velmi dobře funkci iniciační a funkci produkční. Umějí oslovit lidi, kteří jsou schopní dílo dokončit. Napsanému dílu se pak dostane provedení až nepochopitelně kvalitního, vzhledem k šílenému zkušebnímu maratonu (stává se, že večerní premiéra má generálku ten samý den dopoledne – především vůči pěvcům je to až likvidační).
Festival by ale měl začít plnit i funkci kurátorskou. Klidně se na věc podívat i poněkud obchodně a nenechat své investice na pospas naprosté nejistotě. Když Bavorská státní opera objednala u Miroslava Srnky operu, tak mu jistě nikdo nekoukal při psaní South Pole➚ přes rameno. Ale jednalo se s ním předem o tématu, o autorovi libreta, o provozních prostředcích i interpretech.
Je tu samozřejmě námitka, že kdysi autorům takový servis také nikdo neposkytoval, ale také byla celkově jiná situace. Opera byla spotřební divadelní zboží, novinky vznikaly jako na běžícím pásu a mnohé z nich nepřežily několik repríz v jednom divadle. Ty přeživší jejich autoři obvykle po prvním uvedení upravovali, často i velmi důkladně (Fidelio, Prodaná nevěsta, Madama Butterfly… to jen tak namátkou). Dílo se dostalo do uspokojivého stavu v průběžné konfrontaci s jeho opakovaným uváděním. To dnes odpadá, takže je potřeba se o vznikající novinky starat trochu jinak.
Kde vzít člověka schopného takové práce, to je ovšem jiná pohádka. Nabízí se samozřejmě Jiří Nekvasil, ale ten má jistě své práce dost a navíc by nejspíš nebylo dobré, aby si jeden ze zásadních inscenátorů festivalu ovlivňoval vznikající díla k svému obrazu. Možná by se mohl pro každý festival chopit tohoto úkolu zkušený operní autor. Z okruhu lidí kolem ostravských festivalů nové hudby se nabízí například Bernhard Lang.
New Opera Days Ostrava zkrátka hledají něco jako tvůrčího dramaturga či hudebně-dramatického kurátora – čert vem terminologii. Hledají ho, ať už o tom vědí, nebo ne. Bez něj začnou brzy přešlapovat na místě.
Leave a Reply