Film Varhaník u svatého Víta patří k mimořádným počinům české kinematografie němé éry. Režisér Martin Frič natočil podle scénáře Vítězslava Nezvala drama s romantickou zápletkou, které svým zpracováním neztrácí účinak ani dnes. Frič možná mnohé překvapí jako autor velkolepého dramatu, stejně jako Karel Hašler v blouznivé a emocionálně vypjaté roli varhaníka. Kino Ponrepo film uvedlo s hudbou Jana Rybáře, která včera zazněla ve světové premiéře.
Varhaník u svatého Víta je příběh stárnoucího muže – varhaníka – a mladé jeptišky Kláry, která se rozhodne odejít z kláštera. Oba se spolu setkají skrze odkaz jejího otce, který spáchal sebevraždu a varhaník jeho mrtvolu s pomocí zvědavého a vyděračského souseda ukryl ve sklepě. Klára se ale zamiluje do úspěšného malíře, odejde k němu a varhaníkovi ze zoufalství ochrne pravá ruka. Film končí dvěma zázraky – polepšením vyděrače a uzdravením varhaníka ve chvíli, kdy se chystal v zoufalství zničit svatovítské varhany. Pro dnešního diváka ovšem není až tak důležité, co se vypráví, ale jak se vypráví. Režisér Martin Frič se ve Varhaníkovi u svatého Víta představuje jako autor mimořádně expresivní, který dokáže čistě filmovými prostředky vyjádřit velmi silné emoce a nakonec divákovi takřka vsugerovat i zvukovou stopu.
Film má nádhernou kameru a pracuje perfektně s prostředím. Stísněný domek ve Zlaté uličce, Staré zámecké schody, majestátní prostor katedrály, luxusní vila nebo panoramata Prahy nejsou jen objekty efektních záběrů, ale sledují psychologii postav. Patetické herectví patřilo k prostředkům němých dramat expresionistické éry, z nichž si Frič ve Varhaníkovi hodně bere. Dochází ale k překvapivému happyendu, z nějž je cítit deus ex machina, ačkoliv se Hospodin přímo nezjeví a jeho zásah zprostředkuje záběr na píšťaly varhan. Kino Ponrepo v programu uvádí, že Varhaník u svatého Víta patří k několika snímkům, „kterým se podařilo vystoupit z beznadějného provincionalismu českého filmu dvacátých let“. Je samozřejmě otázka, zda je nutné toto prohlášení omezovat na dvacátá léta a na český film, ale to je do jiné a rozsáhlejší debaty. Martin Frič natočil Varhaníka v roce 1929, tedy dva roky po Langově Metropolis a ve stejném roce, kdy vznikl Andaluský pes Luise Buñuela a Salvadora Dalího.
Spojení obrazu a zvuku může mít mnoho podob a spojení němého filmu se současnou hudbou je jednou z nesmírně přitažlivých jak pro tvůrce, tak pro diváky. V kině Ponrepo bylo včera vyprodáno, což se na projekcích starých filmů a bohužel ani na koncertech soudobé hudby běžně nestává. Z kombinace starý film – nová hudba mají nakonec užitek všichni, ale při pohledu z hudební strany se jedná přinejmenším o ohromný podnět pro skladatele: příležitost ke kompozici pětasedmdesátiminutové hudební plochy nepřichází každý den. A možná ještě důležitější je, že do kontaktu se soudobou hudbou přijde publikum, které by dost možná na „obyčejný“ koncert ani nešlo a takto dostane příležitost se přesvědčit, že současná hudba nekouše a může být nejen k poslouchání, ale i krásná a nesmírně působivá. Nakonec přes film je možné se dostat k hudbě vůbec, a nejen k té současné: snad není od věci si připomenout, jaký vliv měla Viscontiho Smrt v Benátkách na vzestup posluchačského zájmu o symfonickou tvorbu Gustava Mahlera.
Skladatel Jan Rybář ve své hudbě kombinuje a syntetizuje několik výrazných vlivů. Nejzřetelnější jsou zřejmě minimalistické postupy, které ale využívá jako jeden z vyjadřovacích prostředků zasazených do většího celku. Tyto tonální a pravidelně plynoucí pasáže ale tvoří záchytné body, k nimž je možné se bezpečně vracet, což posluchačům v hudbě dvacátého století až současné mnohdy chybí. Druhým výrazným – a zároveň kontrastním – prvkem je práce s mikrointervaly v táhlých, klouzavě proměnlivých souzvucích, které se prolínají s výrazně rytmizovanými běhy a spolu s nimi vytvářejí pocit napětí, ať už přítomného nebo neklidně očekávaného. Důležitá a často přítomná je také vokální složka a snaha o práci s témbry.
Hudba k filmu Varhaník u svatého Víta se chovala jako filmová hudba, jejíž autor už pravděpodobně počítal s tím, že z ní vytvoří i samostatnou suitu – tady se jedná z mé strany o spekulaci, ale ten dojem byl velmi silný. Hudební motivy byly velmi výrazně a schopné i samostatného života, ale zároveň místy až přímočaře zvukomalebné a navázané na konkrétní postavy, prostředí či události. Míchaly se i hudební styly: ohlasy chorálu a messiaenovské souzvuky se vázaly k chrámu a k pokání, ohlasy jazzové taneční hudby k rozhodnutí opustit klášter, krátká odrhovačka ke scéně z hospody. Janu Rybářovi se i přes značný stylový rozmach dařilo udržet celou věc vcelku pohromadě, i když zmíněná hospodská písnička byla možná až příliš banální a jazzem ovlivněné pasáže poněkud akademické, ale to už byla také věc interpretace. Zpívané latinské texty byly většinou převzaté z katolické liturgie a modliteb.
Jan Rybář si provedení sám řídil a pod jeho vedením hrál malý orchestr obohacený o bicí a elektrofonické varhany a zpíval ženský sbor Bubureza. Mezi hudebníky bylo možné zahlédnout známé tváře z koncertů Orchestru Berg nebo sdružení Konvergence, ke kterému má Jan Rybář blízko, s Buburezou spolupracuje jako sbormistr, takže se jednalo o osvědčené síly. Bylo ovšem také poznat, v jaké hudbě jsou doma a v jaké méně. Velmi dobře vycházely minimalistické a mikrotonální pasáže, horší už to bylo s jazzem nebo hospodou. Tam bylo cítit, že by na věrohodné stylové vypracování bylo potřeba přinejmenším víc času a možná i hudební flexibility. Je ovšem pravda, že plynulé přechody mezi diametrálně odlišnými styly v průběhu jedné skladby jsou mimořádně obtížné a jejich věrohodné zvládnutí je možná největším interpretačním úskalím Rybářovy kompozice.
V kině Ponrepo se projekce s živým hudebním doprovodem občas provozují a pokud by se chtěl někdo zapojit i aktivně, tak bude mít možnost 10. června během pražské Muzejní noci. Ponrepo totiž chystá pásmo němých grotesek a s ním spojenou soutěž doprovazečů němých filmů – přihlášky jsou stále otevřené.
Varhaník u svatého Víta. Scénář – Vítězslav Nezval, Václav Wasserman, Martin Frič, režie – Martin Frič, kamera – Jaroslav Blažek. Hrají: Karel Hašler, Oscar Marion, Suzanne Marwille, Ladislav Herbert Struna. Hudba: Jan Rybář (světová premiéra). 24. 5. 2017, kino Ponrepo, Praha.
Leave a Reply