Je to možná k neuvěření, ale bývaly doby, kdy opera dokázala rozohnit publikum natolik, že se vyhrnulo z divadla a zahájilo revoluci. Stalo se to v Belgii v roce 1830 po představení Němé z Portici. Napsal ji Daniel Auber a Richard Wagner o ní říkal, že je to hudba žhavá až k spálení. Aspoň dokud se k francouzské hudbě byl ochoten hlásit.

Dnes už se Němá z Portici moc nehraje, stejně jako ostatní díla „Velké francouzské opery“. Ta přežívá spíš zprostředkovaně v dílech, která v sobě nesou její vliv: Don Carlos, Aida, ale i Soumrak bohů. Velké francouzské opery byly velkolepé se vším všudy. Vášně byly vyhnané až do extáze, vraždilo a intrikovalo se ve velkém, rozpory mezi povinnostmi a city byly neřešitelně hluboké, zápletky absurdní. Také se ale ustanovila mnohá operní klišé: tenorový hrdina či milovník, sopránová hrdinka, barytonový intrikán nebo basový ďábel.

Velká opera měla svoje kořeny v napoleonské době a podle toho i vypadala. Z dnešního hlediska do toho zapadá i skutečnost, že většinou končila katastrofou, hořely hranice nebo rovnou celé zámky. Závěr Němé z Portici si bere na pomoc přírodu – výbuch Vesuvu. Ten symbolizuje výbuch lidového hněvu proti nespravedlivému panstvu a belgičany kdysi vyhnal z divadla do ulic, což skončilo vyhlášením nezávislosti na Spojeném království Nizozemském. Divadelní iluze splynula se životem tak, jak už se to sotva někdy zopakuje. Památný výbuch Vesuvu, který utopil v lávě Pompeje, se pravděpodobně odehrál 24. srpna 79, belgická revoluce začala zcela jistě 25. srpna 1830.

V ukázce finále opery zpívají a hrají Pietro: Jean-Philippe Lafont, Borella: Frédéric Vassar, Masaniello: Alfredo Kraus, Elvire: June Anderson, Alphonse: John Aler, Orchestre Philharmonique de Monte Carlo řídí  Thomas Fulton.