Festival soudobé hudby MusicOlomouc vznikl v roce 2009, v pondělí 3. října tedy vstoupil již do osmého ročníku. Během prvních tří dnů nabídl svým posluchačům čtyři koncerty, na každém z nich zazněla přinejmenším jedna premiérová skladba. Pořadatelé sami označují festival MusicOlomouc jako „místo křehkých zjevování“.
Hudební stránku festivalu má na svědomí především jeho ředitel Marek Keprt – sám skladatel a klavírista. Jakási spojující ideová linie vychází z jeho vlastních preferencí a zároveň z rozumné snahy je sám sobě něčím kontaminovat. Utkvělou myšlenkou festivalu je mnohotvárnost zvukových barev a jejich interakce. Určitě v tomto směru nepřekvapí jako inspirační zdroj spektralista Tristan Murail, ale jistě v tom bude i Keprtovo zaujetí dílem Alexandra Skrjabina. V souvislosti s vyzněním mnohých skladeb by se nabízel i impresionismus, ovšem vnímaný spíš jako duševní stav než hudební styl.
Premiéry prvního koncertu patřily domácím – řečeno sportovní terminologií. Autorem skladby 3 + 1 je Jan Vičar, zakladatel festivalu MusicOlomouc. Jednalo se o poměrně přehlednou kompozici s výraznými a klasicky zpracovávanými tématy. Pozoruhodný zvuk jí dodal ansámbl Lichtzwang ve složení klavír, trubka, violoncello a theremin. Lichtzwang zahrál i druhou premiéru večera, skladbu úMžik sypkých výšek zVnitřni, kterou napsal Marek Keprt. Sled aleatorních hudebních bloků založených na tenzích a přitažlivostech mezi zvukovými barvami byl výbornou protiváhou k Janu Vičarovi.
V prvním dnu se hrál ještě jeden pozdně večerní koncert dua Leise Dröhnung a během něj premiéra skladby To Whom Do the Horses in the Yard Belong? Lucie Vítkové. Kytara a violoncello měkce a takřka neslyšně zněly pod jemnými údery paliček na cimbál. Premiérou druhého večera byl smyčcový kvartet Ondřeje Štochla Pramen z jeskyně bezmoci, hrál jej Ensemble Lux. A sdružení Konvergence provedlo premiéru Proměn pro klavír a violoncello Michaely Pálky Plachké.
Za opravdu zdařilé lze ze čtyř premiér označit dvě, což je hodně slušný poměr. Tou první je úMžik sypkých výšek zVnitřni Marka Keprta, který se jako klavírista a vedoucí souboru Lichtzwang podílel i na jejím provedení. Skladba se odvíjela od takřka neslyšného přejíždění smyčcem po bodci violoncella a dechu skrze trubku k jemným barevným propletencům s klavírem a thereminem. Byla sympaticky koncentrovaná a působila logickým a uzavřeným dojmem navzdory tomu, že se skládala z aleatorických, tedy částečně improvizovaných bloků.
Velmi působivý byl i Štochlův smyčcový kvartet Pramen z jeskyně bezmoci – skladba je inspirovaná poruchou autistického spektra a navazuje tím na dřívější proP.A.S.ti téhož autora➚. Štochlův pramen plyne v proudu, který jako by se nemohl vymanit z pružných břehů, melodický motiv prvních houslí má v opozici flažoletovou píseň violoncella. Repetitivní závěr naznačuje neschopnost vymanit se z nebezpečné jistoty vlastního nitra.
Tři koncerty v normálním večerním čase se držely naznačené linie barevné a neagresivní hudby v impresivním duchu. První koncert ansámblu Lichtzwang byl částečně klavírní exhibicí Marka Keprta – ovšem exhbicí v tom nejlepším smyslu slova. Sólově provedl stručný průřez dílem japonského skladatele Toru Takemitsu a také tři části z devítidílného cyklu Les travaux et les jours Tristana Muraila. Díky provedení ale exhibovala hudba samotná, nikoli interpret.
Smyčcové kvarteto Ensemble Lux se od programních skladeb první části večera přesunulo v druhé části spíš ke kompozičním hříčkám s improvizací a přelaďováním. Hráli ale perfektně, včetně přesné intonace mikrointervalů. Sdružení Konvergence během svého koncertu pružně střídalo sestavy, jeho koncert vyvrcholil fantastickou skladbou Jakoba Ullmanna Pianissimo pro violu a elektroniku. Symbolicky se jí uzavřel první blok festivalových koncertů do takřka úplného, ale drásavého a vtahujícího ticha.
Koncert dua Leise Dröhnung byl již zmíněným vybočením. Jak v čase – začínal o půl desáté večer – tak ve zvuku i atmosféře. Od nenápadného začátku se dobral až k agresivním polohám a takřka týraným nástrojům, ale narozdíl od ostatních koncertů se jednalo spíš o osamocené zvuky než jejich vztahy, a občas také dávno vyzkoušené, jen znovu opakované experimenty.
Festival má štěstí na mimořádné prostředí. Kaple Božího Těla v bývalém jezuitském konviktu je sice barokní, ale soudobá dramaturgie Marka Keprta do ní bezvadně zapadá. Nejde tu vůbec o krásu architektury či výzdoby, ale o akustiku. Těžko říci, zda se s Keprtovými hudebními preferencemi střetla náhodou, ale rozhodně je to setkání vzájemně obohacující.
Hudební dramaturgii je navíc potřeba zmínit jako silnou devizu festivalu samu o sobě. Vychází opravdu z hudby a hudebních souvislostí a neplní si jen zbožná přání, která vypadají dobře na papíře, ale provedení kulhá. To není zdaleka tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. A pokud má někdo rád středně velká, neuspěchaná města s koncentrovanou historickou zástavbou, tak je pro něj festival dobrou příležitostí strávit pár dní v Olomouci.
Druhý blok festivalových koncertů MusicOlomouc➚ se koná od 9. do 12. října. Kühnův smíšený sbor bude zpívat díla českých a norských autorů. Brněnský Dunami Ensemble provede premiéru sladby Chata v Jezerní kotlině svého vedoucího Františka Chaloupky. Ensemble Mondrian se bude věnovat švýcarským a německým autorům a zahraje také v premiéře neodvábnivá solnatění modři Marka Keprta. Festival uzavře slovenský Quasars Ensemble díly slovenských autorů a scénickým provedením kompozice The Raven japonského skladatele Toshia Hosokawy.
Leave a Reply