V sobotu jsem se díval v Digital Concert Hall na koncert Berlínských filharmoniků s Mitsuko Uchidou, dirigoval Simon Rattle. Nechci se pouštět do kritik videopřenosů, ať už jsou jakkoliv zdařilé. Jen se mi připomněla věc, kterou v sobě nosím prakticky pořád a občas vybublá na povrch. Na programu první poloviny byl Mozartův Klavírní koncert č. 18 B dur (K 456) a Oiseaux Exotiques (Cizokrajní ptáci) Oliviera Messiaena – perfektní ukázka toho, jak krásně lze kombinovat Mozarta s hudbou dvacátého století. Dochází k tomu sice často, ale velmi často mám také silný dojem hraničící s přesvědčením, že je to spíš vystrašená úlitba zasloužilým abonentům než dramaturgický záměr.

Když například někdo zařadí Mozartova Jupitera do první části večera, v jehož druhé půli se má hrát Šostakovičova Leningradská, něco tu není v pořádku. Jsou to hudební světy, které se ničím nestýkají, a dovedu si živě představit utrápenou úvahu, která k tomu vede: “Když už budeme strašit tou moderní hrůzou, musíme tam vrazit taky něco hezkýho.” Ať si tam dramaturgové vrážejí něco hezkého, děsivého, smutného nebo jakkoliv jiného, ale ať to má s následující skladbou aspoň něco málo společného. Messiaenova kompozice pro klavír a komorní orchestr vychází skutečně ze zpěvu ptáků a Mozartova hudba s ní komunikovala zcela přirozeně. A nebylo to ani v přímé stylové příbuznosti, jednalo se spíš o jakési duchovní spojení.

Je-li Mozart génius, mělo by se s ním podle toho zacházet. Přinejmenším ho hrát při vhodných příležitostech. Není to pochopitelně nic objevného, ani já to neříkám poprvé, ale sobotní virtuální koncert do mě zase po nějaké době mozartovsky strčil.