Koncert Filharmonie Brno ve Wannieck Gallery, tedy bývalé tovární budově Vaňkovky měl podtizul Z mosazi, železa a ocele. Repertoár autorů 20. století byl zasazen do industriálního prostředí, což přineslo v zásadě podobné klady a zápory jako koncerty duchovní hudby v kostelích.

U tohoto typu koncertů se dá svým způsobem mluvit o jakýchsi předchůdcích site specific, protože v nich svou nezastupitelnou roli hraje prostředí, v němž se koncert odehrává. A to nejen svými akustickými vlastnostmi jako každý koncertní sál, ale především osobitým geniem loci, který umocňuje mimohudební obsah prováděných skladeb. Verdiho Requiem na Petrově může rvát uši, ale řada posluchačů bude ze spojení duchovní hudby a atmosféry místa, kde se lidé modlí již mnoho století, zcela unesená a vůbec ji nenapadne, že by něco mohlo být v nepořádku.

Tovární hala Vaňkovky sice nemá zdaleka tak hrůzné akustické parametry jako Petrov, ale k akustice vhodné pro symfonické koncerty má rovněž dost daleko. Pódium bylo situováno přibližně uprostřed delší strany haly s půdorysem velmi dlouhého obdélníku. Hala je také dosti vysoká. Zvuk orchestru, především basy, utíká kamsi do stran a vůbec do prostoru, jenom publikum se s ním míjí, výsledek je jaksi středově plochý. Na druhé straně je nutno říci, že spojení “industriálně” motivovaných skladeb s industriálním prostředím vyvolává podobně emocionální účinky jako výše zmíněné spojení duchovní hudby s chrámovým prostředím.

Úvodní Pacific 231 Arthura Honeggera patří ke slabikáři adeptů hudby 20. století. Skladba koncertu byla vůbec velmi vstřícná a s trochou nadsázky bych řekl, že už se jednalo o jakýsi modernistický pop. O to tragičtěji na mě působí fakt, že ona vstřícná dramaturgie ve spojení s atraktivním prostředím nestačila Vaňkovku vyprodat. Aleksandar Marković se tentokrát mohl do svého “metronomického” stylu ponořit beze všech zábran, Honeggerův lokomotivní opus si o něj vyloženě říká, stejně jako o prudké dynamické gradace. Jedinou vadou byla klasicky horna, hned jak nastoupila. Zdá se mi už skoro trapné o tom psát, pánům od rohů ale bohužel není vůbec trapné ty stejné chyby pořád opakovat.

Připodobníme-li dramaturgii koncertu k poněkud megalomanskému naplnění formy neapolské ouvertury, tvořil Koncert pro saxofonové kvarteto a orchestr Philipa Glasse klidnou střední část. Nejen klidnou, ale také mainstreamově líbeznou, místy až příliš. Především při třetí větě jsem si představoval něco jako růžově nasvícenou milostnou scénu na terase osamělého domu na pobřeží Jadranu. To je ovšem spíš záležitost samotné kompozice než provedení, které bylo stylové a přesné. Bohemia Saxophone Quartet se spíše než jako klasičtí sólisté projevovali jako přidaná, mimořádně exponovaná skupina dřev (ano, dřev, ne mosazi, to je nenápadný vzkaz tvůrcům efektních názvů). Kultivovaný tón byl samozřejmostí ve všech čtyřech hlasech, unisona prozrazovala perfektní souhru. Závěrečný přídavek na “hluché” klapky sklidil zasloužený aplaus.

Symfonie č. 2 Sergeje Prokofjeva (charakterizovaná autorem jako dílo ze železa a oceli) je postavená na formální struktuře Beethovenovy Klavírní sonáty č. 32 a provedení, částečně bezpochyby vinou akustiky místa, působilo především ve druhé větě poněkud klasicistním dojmem. První, sonátová věta měla skutečně industriální říz a objem, i když hutnou strukturu kompozice nebylo úplně jednoduché rozšifrovat, zvuk se sléval. Ozdobou provedení byl opět pregnantní rytmus, s nímž Prokofjevova druhá stojí a padá. Druhá, variační věta zvukově zprůzračněla a zněla velmi čistě. Aleksandar Marković se nepokoušel napodobovat nebo jakkoli sledovat naturalistický přístup a jadrný zvuk typický pro ruské orchestry a přednesl variace velmi uměřeně. Oceňuji také vycizelovaná tempa – čtyři ze šesti variací oscilují kolem allegra, což dirigent velmi citlivě a bez jednotvárnosti odstínil.

Koncert sklidil zasloužený ohlas a myslím, že i přes akustické nedostatky místa stojí takové speciality za návštěvu. Škoda je především to, že spokojených diváků nebylo podstatně víc – prázdná židle netleská.

Z mosazi, železa a ocele. Arthur Honegger: Pacific 231, Philip Glass: Koncert pro saxofonové kvarteto a orchestr, Sergej Prokofjev: Symfonie č. 2 d moll op. 40. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Bohemia Saxophone Quartet, Filharmonie Brno. 17. 5. 2012, Wannieck Gallery, Brno.