Robert Plant, Ostravské dny nové hudby a Jello Biafra představují tři zdánlivě neslučitelné světy. Kořeny rocku říznuté rafinovaně world music, hudební experimenty současných skladatelů a politicky angažovaný punk ale přece jen něco spojuje. Je to zaujetí tvůrců a věrné publikum.

Když Robert Plant vyšel v brněnském Rondu před lidi, dav málem hromadně omdlel, ale hned při prvním riffu „zeppelinovky“ Trampled Under Foot vstal extaticky z omámení, jako by ho někdo nakopl. Na Ostravských dnech lidé ani nedýchali při hudebním bloudění hodinové sonáty Christiana Wolffa a klavírista Daan Vandewalle za její provedení sklidil spontánní aplaus jako táborový řečník. Jello Biafra vyskočil před natěšené pankáče na Flédě, ti se protisměrným skokem odevzdali do jeho rukou a šli by s ním v té chvíli osvobozovat Guantanamo. „Don’t follow leaders,“ ušklíbal by se jim všem mladý Dylan, než by šel o patnáct let později skládat Gotta Serve Somebody.

Jakkoli existuje ateismus, lidé se potřebují k něčemu upínat a věřící jsme svým způsobem všichni. Věříme, že Plant zazpívá Rock and Roll, Biafra Holiday in Cambodia a Vandewalle zahraje perfektně Wolffa. Věříme, že nakonec dojedeme vlakem do Ostravy, i když v Přerově selže lokomotiva. Věříme, že platba kartou proběhne v pořádku. Věříme, že nás naši blízcí nezklamou. Věříme, že fyzikální zákony platí v celém vesmíru. Věříme, že kdo nemá Boha, vystačí si s Buddhou. A nakonec – když všechno ostatní selže – můžeme věřit i tomu, že nic nemá smysl.

Všechno, co v životě podnikáme, stojí ve výsledku na zapálených lidech. Na lidech věřících, že má naše počínání smysl. Může se dokonce stát, že tomu věří víc než my sami. Stojíme potom často před věčným dilematem dělat něco pro ně, ale přitom ne jenom pro ně. Tak trochu zneužít jejich důvěry, nadšení i víry a občas jim podstrčit něco, k čemu by sami nedošli a nebo by je to nikdy nenapadlo hledat. Třeba hardrockovým veteránům trochu africké lidové hudby, nebo nadšenému davu připomínku, že násilí a vysoké ploty nic nevyřeší.

Je samozřejmě často komické, když se hokejisté vyjadřují k haváriím jaderných elektráren nebo modelky ke globální změně klimatu. Jejich sdělení ale působí, hodně lidí je slyší a něco se jim do hlavy občas i zadře. Reklamní agentury za taková sdělení celebritám tvrdě platí, není proto hezké se poněkud zmateným osobnostem smát, když jdou do něčeho srdcem a za svoje. Jistě, vyjdou z toho stovky hovadin, jako je třeba Smarty➚ Dominika Haška, ale občas se zablýskne a stane se něco dobrého. Ostatně konání většiny z nás se skládá ze strašné spousty hovadin, jen na ně není tolik vidět, věřte tomu.

Pro dnešní matiné jsem vybral hudbu, kterou za snůšku hlučných hovadin bez melodie, rytmu a jakéhokoli smyslu pokládalo dobové publikum. Symfonii č. 3, zvanou Eroica čili Hrdinská Ludwiga van Beethovena hrají Berlínští filharmonici, řídí Herbert von Karajan.