La Cenerentola čili Popelka Gioachina Rossiniho se v ND Brno už nějakou dobu hraje. Helena Lucić bude zřejmě zpívat ve verzi od autorova blízkého příbuzného:
Měl Rossini bratra?
Categories:
Comments
One response to “Měl Rossini bratra?”
-
Prohlížím si tady, co je nového v brněnském kulturním světě. Jako milovníku jazyka, přesvědčenému, že jazyk není nástrojem, ale východiskem myšlení, bojujícímu proti jeho degeneraci, mi to nedá – musím upozornit, že chyba ze strany ND Brno je hned dvojí. Rossini se nejmenoval ani Giacomo, ani Gioachino, nýbrž GIOACCHINO!!! Že ani jméno autora na plakátech není správně, to mě skoro nepřekvapuje – během představení “Oněgina” (a nepochopil jsem, proč se hraje pod titulem “Eugen Oněgin”) jsem napočítal přes dvacet pravopisných hrubek v českém překladu na tabuli nad scénou. “Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa.” “Píšeme jen tak hluboko, jak hluboko saháme.” Toliko citáty z Wittgensteina. Ovšem ve srovnání s Těšínským divadlem to ještě ujde, tam v jediném článku je normou chyb 30-40. S Wittgensteinem se domnívám, že za defektní formou nemůže býti jiný než defektní obsah. Jak praví Schopenhauer – každé hnojiště je hlídáno zákonem, jen na jazyk se právní ochrana nevztahuje. Proč? Nestojí právě na něm pojem národa?! Jev této reality se odvíjí od neexistence zákona o kultuře v domorodém prostoru – a zákon o kultuře nemáme proto, že nemáme občanskou společnost. Ta by příkladně fungovala tak, že za hrubky ve jménech či vůbec větách projevů veřejných a kulturních institucí by se udílely pokuty – tisíc korun za jednu chybu, za její opakování u téže instituce by to bylo na jednodenní vazbu o chlebu, vodě a pravopisných pravidlech. Defekt se stal normou, přesně jako v Ionescově Nosorožci – tyto plakáty a titulky Národního (!) divadla v Brně jsou toho smutnou ukázkou.
Leave a Reply