Jedna přednáška a dva koncerty během jednoho večera zakončily letošní ročník festivalu soudobé hudby Contempuls. Hosty v holešovickém multižánrovém prostoru La Fabrika byli i skladatelé Hans Abrahamsen a Kevin Volans, druhý z nich se představil i jako interpret vlastních skladeb.

Závěrečný, v celkovém počtu čtvrtý večer festivalu Contempuls patřil k těm nejnabitějším. Jedna přednáška a dva plnohodnotné koncerty takřka v jednom zátahu bez přehnaně dlouhých přestávek dají zabrat i hodně nadšenému posluchači. Všechny tři části večera ale byly natolik různorodé, že nenechaly ani unavenější mysl v klidu a bez agresivity a naschválů ji udržovaly v bdělém, pozorném a naslouchajícím stavu.

Mluvený prolog obstaral skladatel Hans Abrahamsen – mluvil především o svých skladbách Schnee a Wald. Tu první uvedl na letošním Contempulsu ensemble recherche z Freiburku v úterý 15. listopadu, ta druhá zazněla v pátek. Po přednášce následoval komorní koncert skladatele a klavíristy Kevina Volanse, který uvedl své vlastní skladby společně s hráčem na bicí nástroje Jonnym Axelssonem. A tečku za festivalem udělal svým hudebním blokem komorní orchestr Prague Modern.

Světové premiéry posledního večera Contempulsu si mezi sebou rozdělily oba dva koncertní bloky. Dvě novinky uvedl během svého koncertu Kevin Volans, obě byly pro klavír a bicí nástroje. Akrodha 3 i perc:piano (Reflets dans l’eau) jsou skladby křehkých zvonivých souzvuků, v nichž se prolínají a překrývají opakující se modely. Není to minimalismus, ačkoli se myšlenka na něj s takovou hudbou stále podvědomě vnucuje. Charakter skladeb odpovídá jejich názvům: akrodha označuje absenci hněvu, důležitou hinduistickou ctnost, stejně průzračně a nenásilně působí podtitul druhé premiéry „Odlesky ve vodě“.

Prague Modern uvedl ve svém programu světovou premiéru skladby Nostalgia II, Jiří Kadeřábek ji napsal na objednávku festivalu. Zezačátku zněla jako chaotické předhazování zvukových úryvků, které se postupně zkonsolidovaly a ukáznily do táhlých souzvuků. Celá skladba dostala navzdory počátečnímu pocitu zmatku pevný tvar a přesvědčivou stavbu. Obrazně mohla evokovat práci se šablonami (ať už zvukovými, melodickými, rytmickými…), které skladatel odhaluje po kouscích, aby je teprve po shromáždění všech elementů použil celé a sestavil z nich výsledný obraz.

Kevin Volans a Jonny Axelsson zahráli pět kompozic, přičemž obě krajní byly pro samotné bicí nástroje a prostřední pro sólový klavír. Oba hudebníci se tedy propojili pouze ve dvou zmíněných světových premiérách, čímž jim dodali punc výjimečnosti i bez nutnosti číst si o tom v programu. Většina programu byla navzdory silné účasti bicích velmi tichá, průzračná, lesklá a hladivá. Výjimku tvořila snad jenom závěrečná Akrodha 2, která se ke konci přece maličko zvrhla do exhibičního sóla na bicí – ale opravdu jen maličko. Jonny Axelsson hrál velmi ukázněně a opravdu s jakýmsi meditativním podtextem, s klavírem se krásně doplňovala především jeho marimba a zvonkohra.

Kevin Volans je naprosto přesvědčivý interpret vlastních skladeb. Je trpělivý, hraje s obrovskou dávkou vnitřního klidu a soustředění na barvu i dynamiku každého jednotlivého tónu. Není vůbec od věci si připomenout, že koncerty, na kterých si autoři interpretují vlastní skladby, dávají publiku úžasnou možnost být přitom, když se rodí interpretační tradice. Jakou má skladatel – v tomto případě sám výborný klavírista – představu o tom, jak by měly jeho kompozice znít. Bohužel se kolem toho tolik nenadělá, jako když navštívil Prahu Mozart, což je pravděpodobně poslední hudební událost, které Pražané ve větší míře rozuměli – nebo si to aspoň dodnes myslí.

Tři skladby koncertu Prague Modern připomněly vzdáleně třídílnou formu italské sinfonie. Úvodní Wald Hanse Abrahamsena rozvíjel signální motiv, klasicky ho zpracovával a zároveň atakoval mikrotonálními postupy. Kompozice měla i silný zvukomalebný obsah a fungovala bezvadně. Navázala premiérová Nostalgia II Jiřího Kadeřábka. Závěr tvořily Drawing Tunes and Fuguing Photos Benedicta Masona. Koláž inspirací z různorodých žánrů působila na poslech hodně neuspořádaně, spíš jako zábava „uhodni hudební citát“. V podstatě ale splnila funkci dramaturgicky připraveného přídavku.

Ansámbl Prague Modern vedl dirigent Pascal Gallois a společně podali velmi solidní výkon kontaminovný především drobnými nepřesnostmi v nástupech. Tady je nutné říct, že v suché akustice La Fabriky je slyšet sebemenší zaváhání a standardní akustika koncertního sálu by ledacos zaretušovala. Celkový dojem byl ale velmi dobrý.

Dramaturgem festivalu Contempuls byl letos poprvé Josef Třeštík a dá se říci, že ukázal posluchačům poněkud vlídnější tvář soudobé hudby než jeho předchůdce Petr Bakla, jehož vkus je radikálnější. To ovšem neznamená, že by současný Contempuls slevil z nároků na skladby i interprety. Pokud bude i pro příští ročníky zachovaná účast PKF – Prague Philharmonia, tak mají její abonenti nejvyšší čas se zvednout a zkusit zajít na koncerty svého oblíbeného orchestru i mimo Rudolfinum nebo Pražský hrad. A potom třeba zůstat i na další program a ověřit si, že hudba nekouše, i když byla napsaná včera, a ne před dvěma sty lety.

Hans Abrahamsen: Schnee und Wald (přednáška).
Kevin Volans: Asanga (1997), Akrodha 3 (2015), světová premiéra, Piano Etude no. 8 (1988), perc:piano [Reflets dans l’eau] (2016), světová premiéra, Akrodha 2 (1998). Jonny Axelsson, bicí, Kevin Volans, klavír.
Hans Abrahamsen:Wald (2009), Jiří Kadeřábek: Nostalgia II (2016), premiéra – nová skladba na objednávku festivalu, Benedict Mason: Drawing Tunes and Fuguing Photos (2012). Prague Modern (CZ), Pascal Gallois, dirigent.
25. 11. 2016, La Fabrika (Studio 1 + Bar), Praha. V rámci festivalu Contempuls.