Meditativní nálady, koncepční kompoziční přístupy i vizionářský závěr obsahoval večer, v němž FLUX Quartet provedl skladby soudobých skladatelů. Na vysoké úrovni, bez dramaturgických i interpretačních kompromisů.

V centru první části koncertu stál smyčcový kvartet Torso Petra Kotíka, který také tvořil její dominantu. Z hlediska dramaturgického celku se dá říci, že vyrostl z Four Johna Cage a zanikl v následujícím kvartetu Earle Browna. Four lze při poslechu jistě chápat mnoha způsoby, ale vyberu-li si vnímání v kontextu, které je mi (a snad i této hudbě) nejbližší, vnímal jsem je jako toccatu, či preludium, v němž se v té nejjednodušší možné formě objevila témata a postupy zpracované v následujícím Torsu, včetně náznaku polyfonních nástupů (myslím to pochopitelně obrazně, Torso není rozvedením Four).

FLUX Quartet zahrál Four velmi lehce a křehce, zvuk kvarteta byl jemný a čistý, v prostoru se spíš mírně třpytil, než aby oslňoval. Přechod k následující skladbě byl zřetelný nejen hudebně, ale i čistě zvukově, tón jednotlivých nástrojů zmohutněl a svým objemem zaplnil sál Paula Cooper Gallery (ten byl také plný posluchačů, vzadu se i stálo). Chorální téma Torsa, které jako by se rozvinulo z předchozích táhlých souzvuků, se přelomilo do prudce odlišné, rychlé polyfonní pasáže. Kompozice Petra Kotíka pracuje s kontrasty a postupně je překrývá. Když se vrátila k chorálu, jako neodbytné vzpomínky se do něj v jednotlivých nástrojích stále pletly kratičké úryvky z předchozí rychlé části. Pomalá a rychlá část se ještě dále střídaly, ale k jejich úplnému oddělení už vlastně nedošlo, alespoň ne v posluchačském očekávání. Smyčcový kvartet Earle Browna navázal nekonkrétně artikulovanými zvuky, které pomalu přešly k útržkovitým sekvencím tónů a uzavřely první polovinu večera jako obsáhlá kóda.

Structures Mortona Feldmana vyzněly jako nejklasičtější skladba večera s vysledovatelnou stavbou hudební věty a výrazným tématem vystavěným z opakované velké tercie. Následovaly Navigations for Strings, což je vytříbená hra Alvina Luciera s laděním a jemnými rozdíly ve výškách jednotlivých tónů, jejich vztazích a proměnách v čase. Pokud bych přistoupil na mimohudební výklad, dalo by se mluvit o dlouhém hledání dokonalého souzvuku, jednotného jazyka reprezentovaného unisonem.

Závěrečný kvartet Fragmente – Stille. An Diotima je natolik hudebně i myšlenkově bohatý, že by možná prospělo jiné umístění, i když v rámci tohoto konkrétního koncertu mě nic lepšího nenapadá. Skladba složená z mnoha výrazných hudebních prvků je na samostatnou polovinu koncertu přece jen krátká, ale kombinuje se velmi těžko. Následovala po unisonu Navigations, sama skončila unisonem a tichem, které i v jejím průběhu patřilo k základním stavebním kamenům. Pokud chtěl Luigi Nono probudit lidské vnímání, myslím, že tady se mu to určitě podařilo. Přispěl k tomu ale i FLUX Quartet – hrál celý koncert bezvadně, zvukově vytříbeně, s maximálním nasazením i soustředěním.

John Cage: Four (1989), Petr Kotik: Torso (2011-12), Earle Brown: String Quartet (1965), Morton Feldman: Structures (1951), Alvin Lucier: Navigations for Strings (1991), Luigi Nono: Fragmente – Stille. An Diotima (1980). FLUX Quartet (Tom Chiu a Conrad Harris – housle, Max Mandel – viola, Felix Fan – violoncello). 27. 10. 2012, Paula Cooper Gallery, New York.