New York Philharmonic se řadí k nejlepším orchestrům na světě naprosto právem. Program Mozart – Mahler mi sice z výletu Beyond Cage dramaturgicky dost vybočoval, ale vynechat koncert newyorských filharmoniků by se mi zdálo snad až nehorázné.

K dramaturgii koncertu snad tolik, že zkombinovat Mozarta s Mahlerem je sice na hraně vhodnosti, ale prvního reprezentovaly propracovanější kompozice, zatímco druhého populárnější první symfonie, takže se to vcelku sneslo dohromady. Tady bych se pozastavil nad informacemi v programu, kde se návštěvník mohl dočíst třeba to, že Mozartovy serenády jsou vesměs rozkošné, ale zapomenutelné. Aktuální Serenáda č. 6 byla zahrnuta mezi výjimky, ale s tím, že se ničím neblíží niternosti Mozartových vrcholných kompozic a zůstává výjimkou z množství jeho generické zábavné hudby. Tato upřímnost směrem k publiku mi přišla velmi sympatická. Já sice proti Mozartovi nic nemám, ale všechen ten nekritický obdiv a vzbuzování dojmu, že šestiletý Wolfi strčil do kapsy všechny skladatele před ním i po něm, mi leze krkem strašně. Kontrast kompozičních přístupů obou skladatelů byl navíc zmírněn interpretačním přístupem.

Avery Fisher Hall je velký a na pohled nepříliš hezký sál, ale akusticky je výborný, a to je hlavní, orchestr v něm zněl opravdu báječně. Základem ovšem je, že také báječně hrál, byla to radost poslouchat od začátku až do konce. Charakteristický byl především hutný, šťavnatý zvuk, který neztrácel objem ani v jemných pianissimech. Projevilo se to už ve smyčcích během Mozartovy serenády, která získala až romantický nádech, ale bez zatěžkanosti. Rafael Frühbeck de Burgos vedl orchestr velmi živě a lehce, byl stylově naprosto výstižný jak u Mozarta, tak u Mahlera. Serenáda č. 6 je napsána pro smyčcový orchestr, který komunikuje se smyčcovým kvartetem (jen s kontrabasem místo violoncella) – sólisté hráli skvěle, zároveň bylo zřetelné, že jejich individuální projev vychází z celkového stylu orchestru.

Následující hornový koncert hrál Philip Myers. Jeho tón byl rovněž poněkud romantizující – na historicky poučenou interpretaci se zde nebral žádný ohled – ale výborně si rozuměl s orchestrem, provedení bylo opravdu konzistentní. Zároveň však byl při vší ušlechtilosti jemně zrnitý, spíš přímočarý než lyrický a dodával koncertu dráždivosti.

Symfonie č. 1 Gustava Mahlera patří vedle čtyřky ke skladatelovým “nejlidovějším” dílům, Rafael Frühbeck de Burgos i orchestr si s ní ale pohráli suverénním způsobem včetně detailního propracování dynamického i tempového. V první větě orchestr ukázal schopnost zahrát bez jediného zakolísání i ta nejjemnější pianissima, což se týká všech sekcí. Vynikající byly tympány, které na sebe nejlepším možným způsobem upozorňovaly už v Mozartově serenádě. Dynamická gradace první věty od úvodních jemných tónů k prvnímu fortissimu celého orchestru byla i při vší očekávanosti skutečně ohromující svým provedením. Druhá věta byla skutečně v mocném pohybu, nepříliš rychle, Rafael Frühbeck se vůbec držel partitury velmi přesně po všech stránkách. Třetí věta s citací popěvku Frère Jacques proběhla s prostotou pouliční kutálky, samozřejmě výsostně stylizovanou. Bouřlivá čtvrtá věta završila a korunovala vynikající provedení díla.

Když jsem zapadl na nejbližší stanici do metra, saxofonista na nástupišti hrál téma z druhé věty. Jestli tu něco opravdu umějí, tak vyjít zákazníkům vstříc.

Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda č. 6 D dur (Serenata notturna) KV 239, Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur KV 447, Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur. Hudební nastudování – Rafael Frühbeck de Burgos, lesní roh – Philip Myers, New York Philharmonic. 26. 10. 2012, Avery Fisher Hall (Lincoln Center), New York.