Opera Národního divadla Brno připravila svým divákům jednu z nejpopulárnějších Pucciniho oper Madama Butterfly. Vzhledem k velmi tradičnímu jevištnímu pojetí se domnívám, že se bude jednat o dlouhodobou (a skutečně hranou) součást repertoáru.

Jevištního ztvárnění se chopila dvojice Jiří Nekvasil – Daniel Dvořák, charakteristická důrazem na vizuální složku představení a někdy až nepochopitelným opomíjením akce. K vysloveně neakční a psychologizující Butterfly se však tento styl dokonale hodí. Představení se z velké části odehrávalo na často využívané točně rozdělené na dvě části průchozím závěsem jakoby z bambusových tyčí, zařízení příbytku Čo-Čo-San sestávalo z červených různě kombinovatelných a přemisťovaných objektů. Ty sloužily jako stolky, lehátka či domácí oltář se soškou Buddhy, pod nímž hledala útočiště Suzuki. Celá scéna přitom působila nekomplikovaným dojmem, byla účelná, funkční a nenápadně evokovala variabilitu tradičních japonských příbytků. Také dění na jevišti získalo tímto scénickým řešením dynamiku, přestože se v celé opeře téměř nic neděje. Jen proklínající strýc Bonzo se efektně vynořil z hlubin svého “pohanského” pekla, škoda, že ho téměř nebylo slyšet. K tradičním pojetím Butterfly odkazovaly především kostýmy a pohyb představitelů “japonských” rolí. Tradiční kimona a drobné krůčky si laik spojí s japonskou kulturou téměř automaticky, v kombinaci se silným líčením však jednotlivé postavy přece jen působily až odlidštěným dojmem. Téměř s jistotou však lze tvrdit, že se jednalo o úmyslnou snahu co nejvíce je odlišit od – možná až přehnaně – uvolněných Američanů, což se rozhodně podařilo. Kostýmy i chování Pinkertona a Sharplesse působily v podstatě současným dojmem stejně jako jejich nenucené vystupování. Přece jen bych si ale pro Pinkertona představoval nápaditější charakterizující gesto než ruce neustále vražené do kapes. Zcela zbytečné a nechtěně komické bylo použití umělé mlhy v místě, kdy Pinkerton zpívá “È notte serena!”. Scénická a režijní koncepce však byla celkově dobře vymyšlená i zpracovaná a nedějové Butterfly vdechla velký kus vizuální přitažlivosti. Rekvizity nebyly voleny samoúčelně, například americká vlajka, s níž přišel na jeviště Pinkerton zůstala připomenutá malou vlaječkou na stolku tesknící Čo-Čo-San.

Jaroslav Kyzlink dirigoval – jak je ostatně jeho zvykem – velmi energicky a s důrazem na dramatickou složku, Puccinimu by však přece jen slušelo více kantilény, která se z orchestru příliš často neozývala. Chvályhodné však je, že orchestr ani při prudkých dynamických zvratech nepřekrýval pěvce a přitom nebyl jednotvárný. Tradičně dobře zpíval sbor, jehož úloha je však v této opeře malá. Velmi dobrý výkon podal Roman Janál v roli konzula Sharplesse, ačkoliv se jedná vlastně o dosti malou příležitost pro pěvce jeho kvalit. Peter Berger jako Pinkerton odvedl velmi dobrý kus práce, ale jeho hlas je na veristické opery podle mého názoru přece jen málo objemný a stálým problémem jsou přiškrcené výšky. Berger je pěvec, který pro brněnskou scénu znamená jednoznačný přínos, takže bych výtky shrnul do tvrzení, že Pinkerton je alespoň prozatím role mimo jeho obor. Zoltán Korda v roli kuplíře Gora na mě působil dojmem, že už toto povolání musel někdy dělat, byl ve své roli jako doma. Výborný výkon odvedl i pěvecky. Fenoménem brněnského jeviště se stává sopranistka Csilla Boross, která v poslední době několika rozdílnými rolemi (Violetta, Taťána, Lady Macbeth) dokázala, že je v rámci svého mladodramatického oboru schopná ztvárnit zřejmě libovolný charakter. Výjimkou nezůstala ani Čo-Čo-San, jak křehká ve vztahu k Pinkertonovi, tak tvrdohlavá v odmítání všeho, co jí bylo doposud vlastní, ale i trošku směšná svým hraním si na Američanku. Csilla Boross ztvárnila tuto složitou postavu s hereckou i pěveckou přesvědčivostí, která brala dech.

Brněnská Madama Butterfly by mohla udělat radost každému, kdo má rád dobré operní divadlo, nápadité a přitom bez zbytečných výstřelků.

Giacomo Puccini: Madama Butterfly, libreto: Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, režie: Jiří Nekvasil, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Marie Blažková. Čo-Čo-San – Csilla Boross, Suzuki – Jana Wallingerová, Pinkerton – Peter Berger, Sharpless – Roman Janál, Goro – Zoltán Korda. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB. 13. listopadu 2009, Janáčkovo divadlo.