Loutky z koktejlových brček, rukavic, čajové konvice a bot, konferenciérem je vycpaná punčocha. Dvojici anglických herců – tedy skupině Folded Feather – se podařilo navázat bezprostřední kontakt s dětmi i dospělými. Účinkující se naštěstí nesnažili najít nějaký specificky dětský humor – na děti se nešišlalo, nemluvilo se ve zdrobnělinách. Kromě toho, že je mi takový přístup lidsky sympatický, to pokládám i za součást dobrého obchodního modelu. Jsou to rodiče, kteří musí děti do divadla přivést, a spíš s nimi půjdou tam, kde se sami také nebudou nudit (o tom, že se takové minidivadlo dá vozit světem ve větším osobním autě, ani nemluvím). Představení tvořil sled jednoduchých, dobře vypointovaných situací převzatých z cirkusových a varietních čísel. Jejich protagonisty se staly figurky vytvořené z předmětů běžných v každé domácnosti. „Líbí se vám představení? Tak s tím bude brzo konec!“ – kromě radosti byl v divadle cítit také duch skupiny Monty Python.

Rytmus normalizačního živoření

Mestské divadlo Žilina mělo původně přijet s představením Janošík 007, které bylo pro zranění v souboru nahrazeno hrou Viliama Klimáčka Beat. Příběh jedné rodiny z osmdesátých let minulého století je předložen formou epického divadla. Dobu normalizace přímo charakterizují realistické kostýmy, nepřímo holá, pustá scéna bílého pokoje a stojící hodiny. Všichni členové rodiny jsou neustále přítomni na jevišti, každý má jen svou židli a vnitřní svět, do nějž emigroval. Babička ke kostelu a vzpomínkám na válku, otec k pěstování salátů a paprik, mladší bratr ke studiu, matka k péči o domácnost a staršího bratra, a ten k bicím. Starší bratr je také jediný, kdo se odhodlá emigrovat doopravdy – nevrátí se z Mnichova, kam se dostal s barovou kapelou. Život ve svobodné společnosti ale nezvládne a spáchá sebevraždu.

Propletené příběhy a myšlenky jednotlivých členů rodiny před námi defilují v rychlých, koncentrovaných zkratkách, které na sebe navazují metodou filmového střihu. I rapované komentáře z reproduktorů jsou kratičké, svižné a úderné. Z mlčenlivé postavy, která do rodiny evidentně nepatří, se vyklube další důležitý normalizační artefakt – všudypřítomný fízl. Poslouchá všechno, o čem se mluví, zaznamenává telefonáty mezi matkou a jejím starším synem z Mnichova. Symbolem západního štěstí je katalog Neckermann – ten zprostředkuje sen o čisticím prostředku, který nepoškrábe vanu, o zahradním traktůrku, ale také o vonící dívce ve svůdném prádle. Starší bratr je vystaven krutému střetu s realitou, když si jej vyhlédne mnichovská barmanka a on s ní začne žít. Připomíná mu dívky z Neckermannova katalogu, v němž mu ale zatajili několik podstatných věcí. Především tu, že ani to nejvoňavější děvče není jeho matka, nebude se o něj starat a mít bezvýhradné pochopení pro jeho rock’n’roll a chlast. Naopak očekává, že se o sebe dospělý chlap postará sám, což on nakonec svým způsobem přece jen udělá – předávkuje se Rohypnolem.

Beat se dívá do naší minulosti velmi krutým způsobem a nesnaží se ji vůbec ničím omluvit, zkrášlit nebo zjemnit. Není to žádná „hořká komedie“, nejsou tu žádní „soudruzi z NDR, kteří udělali chybu“, žádný „laskavý humor“, který vede diváka k pocitu úlevy. Tak trochu se přece hrbil každý, každý si něco jiného myslel a něco jiného říkal, každý občas musel zajít na nějakou schůzi, ale salátek mu na zahrádce pěkně rostl a když se máma včas postavila do fronty u řezníka, tak byly v neděli řízky. Beat naopak velmi tvrdě připomíná, že normalizace byla morální pustina a pokrytecké svinstvo, a že jsme v něm namočení všichni. Stejně tvrdě ale říká, že na režim se všechno svádět nedá, stejná část všeho neštěstí je zarytá v lidech.

Určitým rozčarováním pro mě byl závěr hry, v němž se tragicky zemřelý starší bratr dostane do muzikantského nebe, kde hraje na kytaru Jimi Hendrix, na bicí John Bonham a zpívá Janis Joplin. Smířený závěr s nadějí na existenci lepšího světa, než je ten náš, bych asi dokázal přijmout, kdyby byl zřetelně ironický. Nejde mi o to, že by hra musela končit za každou cenu beznadějně, ale měl jsem pocit, jako by se autor (nebo snad režisér) mrazivé atmosféry Beatu nakonec přece jen polekal. Aspoň ji tedy trochu rozmělnil, když už ji zcela správně nezlehčoval.

Každý má svůj rytmus, opakuje se v textu hry několikrát. Režisér Eduard Kudláč to dobře vnímá a jednotlivé postavy skutečně taktuje, ordinuje jim charakteristickou dikci a spád řeči. Představení působí na první pohled zcela civilně a jednoduše, vtahuje ale diváka do sebe a pevně jej drží. Obejde se bez vnějších efektů, pracuje se samotným příběhem a textem, který zpracovává neokázalými, ale rafinovanými prostředky.

Já bych chtěl operu ze samých bonmotů

Opera mleczana je hudební komedie, s níž přijel Narodowy Stary Teatr z Krakova. Série skečů je postavena na karikaturách a kreslených vtipech Andrzeje Mleczka, s nimiž úroveň celé hry stojí a padá – během představení se střídaly obě varianty.

Hra začala velmi slibně. Čtyři herci sehráli – a zazpívali – dva krátké příběhy. Mladší, hloupý, nehezký, ale hodný bratr políbí u rybníka žábu, ta se změní v krásnou princeznu a provdá se za staršího, chytrého, hezkého, ale bezcharakterního staršího bratra. Mladšího bratra zklamání zatvrdí, začne týrat zvířata a lidé o něm od té doby říkají, že je nejen škaredý idiot, ale navíc ještě surovec. Ve druhém minipříběhu venkovská rodina zavalí svého nadějného potomka nároky na vzdělání a kariéru, kterých rodiče sami nedosáhli. Pauzu mezi scénkami na rychlý převlek účinkujících vyplnila projekce mírně animovaných Mleczkových vtipů a takový byl formát celého večera, který trval něco přes hodinu.

Slibný začátek se ale překlopil z příběhů do rychlého přehrávání jednotlivých vtipů – místo krátkých příběhů se tak na publikum snesla záplava vtipných hlášek. Publikum se dobře bavilo, ale když se na to podíváme poctivě, jednalo se o podobný formát jako Kameňák Zdeňka Trošky. Je pravda, že se tu nepracovalo s nejvulgárnějším lidovým humorem, řada těch vtipů byla i dobrých, ale bylo jich až příliš. Od divadelního textu i jeho jevištního ztvárnění bych čekal přece jen něco víc než spršku bonmotů. Dobře vyznívala místa, kde se Stanisław Radwan od jednotlivých vtipů oprostil a vytvářel zmíněné příběhy. V nich se také projevilo, jak šikovně je napsaná hudba – představení bylo opravdu téměř celé zpívané s doprovodem tria klavír – kontrabas – bicí.

Skladatel Stanisław Radwan používal různorodé stylové prostředky – z náznaků swingu, šansonu, folkloru atd. vznikla směs, jejímž výsledkem je písnička pro divadlo. Formálně se ale hudba – pokud jí sám autor nechal dostatek prostoru – držela operních konvencí. Parodovala árie, ansámbly a zároveň nenutila činoherce do pěveckých výkonů, kterých by nebyli v žádném případě schopni. Zpěváci to příliš dobří nebyli, kromě jedné výjimky se nedá mluvit ani o pěvecky disponovaných činohercích. Bylo to herecké zpívání se všemi jeho nešvary. Hudba ale byla opravdu napsaná do praxe – nehnala účinkující do opravdového operního zpěvu nebo jeho nepodařených parodií. Nechávala je zpívat divadelní písničky, v nichž se intonační nejistota a vůbec absence techniky ztratí, nebo se alespoň dá vydržet. Objevily se citace Wagnera, Chačaturjana, Mozarta, Stravinského… Scénické ztvárnění bylo jednoduché – zadní stěna, dvoje dveře, občasné využití točny, minimum rekvizit.

Opera mleczana měla u diváků jednoznačný úspěch, já jsem se střídavě bavil a nebavil, ale stejně je tu otázka, proč zrovna takové představení patří do hlavního festivalového programu. Z celkového pohledu na dramaturgii mám zatím dojem, že je smýkána mezi touhou „mít to velké“ na jedné straně a finančními limity na straně druhé. Napovídá tomu množství akcí, které se překrývají, a diváky spíš rozptylují, než aby je koncentrovaly. Některé z nich – ať už jsou dovezené nebo domácí – působí dojmem vyložené vaty (asi nejvýraznějším příkladem je předvčerejší Labutí jezero – letitá konvenční inscenace brněnského baletu). Otázka celkové koncepce a podoby festivalu Divadelní svět se mi zdá momentálně mnohem důležitější než úroveň jednotlivých představení.

Folded Feather. Suitcase Circus. Hrají Oliver Smart a Matt Short.

Mestské divadlo Žilina. Viliam Klimáček: Beat (Každý má svoj rytmus). Režie: Eduard Kudláč, dramaturgie: Darina Abrahámová, scéna a kostýmy: Eva Rácová-Kudláčová, hudba: Dano Heriban. Hrají – otec: Marek Geišberg, mama: Kristína Sihelská, babka: Braňo Bačo, bratr: Ján Dobrík, bratr: Dano Heriban, já: Michal Režný, ona: Anna Čonková, Lea: Ivana Kubáčková sbor: Anička Hulmanová a Jaroslav Vitos. Reduta.

Narodowy Stary Teatr Krakow. Stanisław Radwan: Opera mleczana, libreto skladatel. Režie: Mikolaj Grabowski. Hrají: Ewa Kaim, Jakub Przebindowski, Anna Radwan-Gancarczyk, Zbigniew W. Kaleta. Zvířata mluví: Iwona Bielska, Anna Dymna, Ewa Kolasińska, Dorota Segda, Jan Frycz, Krzysztof Globisz, Jan Nowicki, Jan Peszek, Jerzy Trela. Kapela: Mieczysław Mejza – forte piáno, Józef Michalik – kontrabas, Jacek Wać – bicí. Městské divadlo Brno.

10. 6. 2013, v rámci festivalu Divadelní svět