Když chcete hrát nesčetněkrát omleté skladby klasicko-romantického repertoáru, hleďte je hrát pořádně. To je můj zásadní vzkaz pro Christopha Müllera a Filharmonii Brno po včerejším koncertu. Mendelssohnův houslový koncert dopadl ještě dobře, ale předehra k Fideliovi a Brahmsova druhá symfonie držely pohromadě jen stěží a jakkoliv se publikum nechalo oklamat efektními závěry, k nimž se Christoph Müller upínal, celek opravdu nestál za moc.

Orchestr před začátkem koncertu blahopřál k narozeninám svému bývalému hornistovi a posléze řediteli Bohuši Zoubkovi, paradoxně to ale byli právě hornisté, kteří by se nad sebou po včerejšku měli zamyslet. Nezahráli dobře už oslavnou narozeninovou fanfáru a ve svém tristním výkonu pokračovali i během Beethovenovy předehry Fidelio.

Při vší bídě provedení jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že vina je především na straně dirigenta – jakkoli se k permanentně zlobícím hornám v Brahmsovi přidaly unylým výkonem ještě ostatní žestě, většina nedostatků nebyla individuálních. Zřetelné to bylo v Mendelssohnově Koncertu pro housle a orchestr, který vyzněl překvapivě dobře, snad díky vlivu sólisty Yossifa Ivanova. Hrál jistě, s přehledem, měl pěkný tón a orchestr byl jako vyměněný. Z jeho projevu sice trčel spíš biedermeier než opravdový romantismus, ale u Mendelssohna se tato měšťácká líbeznost snese. Ve třetí větě vyloženě potěšila brilantní souhra sólového nástroje a dřev.

Je škoda, že dirigent u tohoto stylu nevytrval i v Brahmsově Symfonii č. 2, která by vstřebala velkou dávku lyriky a usedlé pohody určitě lépe než křečovitou snahu o energické pojetí plné dynamických zvratů. Orchestr se každou chvíli rytmicky rozjížděl, zněl nekompaktně a celkově nehezky, stejně jako v Beethovenově předehře. Brněnská filharmonie nevystupuje příliš často a zdá se mi zbytečné, aby své řídké koncerty promrhávala nedbalou, konvenční dramaturgií v kombinaci se zcela nepodnětnými hostujícími dirigenty.

Bohuš Zoubek ve svém projevu vyslechl výzvu gratulantů a promluvil také o ožehavých tématech. Zmínka o chybějícím koncertním sále byla na místě, je to hanba, že jej Brno stále nemá. Sloučení Filharmonie s orchestrem Janáčkovy opery je nejednoznačná otázka, ale záporné stanovisko ze strany filharmoniků je pochopitelné. Zvlášť když si uvědomíme, jaké politické elity a ekonomické mozky by za celou akcí pravděpodobně stály, a jak zmateně a nekoncepčně u nás tyto zásadní systémové kroky obvykle probíhají. Tvrdit, že Filharmonie Brno je česká symfonická jednička, byl ovšem čirý populismus okořeněný trapným vymezováním vůči pražským orchestrům. Řekl bych k tomu jen tolik, že včerejší výkon neměl s prvotřídní úrovní nic společného, to je jedna věc. Druhá a důležitější je otázka měřítek. Když už se vymezovat, proč zrovna vůči Praze? Ve Vídni pár orchestrů také hraje a navíc je to blíž.

Ludwig van Beethoven: Fidelio, předehra k opeře, Felix Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64, Johannes Brahms: Symfonie č. 2 D dur op. 73. Hudební nastudování – Christoph Müller, Yossif Ivanov – housle, Filharmonie Brno. 29. 11. 2012, Janáčkovo divadlo, Brno.