Včerejší odpolední koncert Ostravských dnů byl věnován smyčcovým kvartetům, většinu programu tvořily skladby studentů, na úvod se hrálo Torso Petra Kotíka. Večerní koncert byl orchestrální, hrála Janáčkova filharmonie Ostrava. Největší očekávání v tomto případě vzbuzoval DOX – Orkh Iannise Xenakise.

Torso, druhý smyčcový kvartet Petra Kotíka, jsem slyšel loni v podání Flux Quartetu, včera jej hrál smyčcový kvartet Ostravské bandy. Ten měl krásně kompaktní a vzdušný zvuk v držených souzvucích, v rychlých pasážích zněl kontrastně pichlavě. Vycházelo to ze skladby samotné, která tyto dvě polohy – protestantský chorál a disonantní běhy – střídá a částečně je nechává pronikat. V závěru se hráči rozsadili po celé šířce pódia, jednotlivé hlasy poněkud osaměly a komunikovaly spolu na dálku.

Luca Marenzio in Salzburg Máté Balogha provedly Krulik Quartet, O. B. Quartet a další smyčcové kvarteto ze členů Ostravské bandy, provedení řídil Carl Bettendorf. Tím také začaly skladby rezidentů Ostravských dnů, které už tvořily celý zbytek programu. Tři samostatně hrající kvarteta tvořila tři nezávislé, dohromady pěkně znějící hlasy s občasnými nervními vrcholy.

Druhou polovinu koncertu už hrál jen Krulik Quartet. nocturne series: 5 Chaze Underinnera se hrály téměř ve tmě. Nad tichými disonantními souzvuky občas zněla kolísající malá tercie prvních houslí. Dlouhé pauzy, otevřené dveře náhodným zvukům z chodby, pěkná věc.

Planctus Kristiny Wolfe je melodická skladba, která pořád “straší” romantickými klišé, ale úplně do nich neupadá, i když je místy žene až do skřípajících extrémů. Výrazný zvukový kontrast k předchozím nocturne series: 5.

Life in Stillness Jue Wang se vrátil zpět k tichému zvuku. Členové kvarteta seděli ve dvojicích za sebou, ale nemůžu říct, že bych vypozoroval proti běžnému rozesazení nějaký rozdíl kromě toho, že na sebe hráči neviděli. Možná to ale byl záměr, jednotlivé hlasy se mi zdály hovořit hodně samy za sebe.

Večerní program následoval po delší technické pauze a patřil Janáčkově filharmonii Ostrava. Provedení jednotlivých skladeb vedli střídavě Roland Kluttig, Petr Kotík a Ondřej Vrabec.

Daniel Lo Ting-cheung je další rezident Ostravských dnů. Jeho Rude Awakening je tichá skladba s profukovanými dechy s hlučným, energickým závěrem první části. Následoval návrat k tichému zvuku s výraznějšími kontrabasy. Orchestr hrál dynamicky pestře a čistě. Dobře znělo i Maurice Ravel: Nocturne Jeromose Kamphuise, byla to ale další tichá a jemná skladba, kterých se letošním účastníkům Ostravských dnů urodilo snad až nadměrné množství.

Blue Bells or Bell Blues Martina Smolky si hrají s mikrointervaly a zvukem, kteeý se přelévá orchestrem všemi směry až vyústí do zahuštěných závěrečných souzvuků. Janáčkova filharmonie zahrála náročnou kompozici velmi dobře, oproti pregnantní souhře harfy a klavíru zněly trochu rozmazaně dechy.

Nimbostratus Martyny Kosecke by mohl klidně být jakýmsi orchestrálním obrazem beztvarosti, ale myslím, že by bylo mnohem lepší nechat posluchače, aby k tomu došel sám. Tento pocit polopatického sdělení, které na skladbu přilepí zbytečný název, jsem měl už u Rude Awakening. Nimbostratus se mi navíc zdál zbytečně dlouhý, jako by několikrát opakoval to, co už bylo řečeno.

DOX – Orkh Iannise Xenakise byl především perfektně zahraný part sólových houslí. Conrad Harris byl naprosto suverénní, housle mu zněly jako dokonale ovládaný theremin s barevně modulovaným zvukem. Orchestr na mě působil dojmem, že hraje náročnou partituru na pokraji sil a možná i kousek za hranicemi svých možností. Ocenil bych v tomto případě i samotnou snahu, ale ještě ani nedozněl závěrečný akord a několik hudebníků se okamžitě nahlas rozkašlalo. Těžko je potom hodnotit i případnou snahu, když i během provedení někteří členové orchestru viditelně nedávají pozor a chovají se nemožně. Jsem zvědavý, kolik z nich si dovolí v říjnu podobným způsobem sabotovat koncert Kirilla Gersteina. Je docela hloupé končit kritiku na koncert lamentováním nad dospělými lidmi, kteří nedokážou pochopit, jak se mají chovat v práci, a navíc degradují výkony ostatních. Část JFO bohužel takový konec koncertu vytvořila.

String Quartets. Petr Kotík: Torso, 2nd string quartet (2011-12), Máté Balogh: Luca Marenzio in Salzburg (2012), Chaz Underinner: nocturne series: 5 (2012), Kristina Wolfe: Planctus (2011), Jue Wang: Life in Stillness (2009, rev. 2013). O.B.SQ (New York, Berlín, Bratislava), Krulik Quartet (Budapešť), Carl Bettendorf, dirigent (New York). 28. 8. 2013, Dům kultury města Ostravy, v rámci festivalu Ostravské dny.

Velký orchestr. Daniel Lo Ting-cheung: Rude Awakening (2013), Jeromos Kamphuis: Maurice Ravel: Nocturne (2011), Martin Smolka: Blue Bells or Bell Blues (2010-11), Martyna Kosecka: Nimbostratus (2011), Iannis Xenakis: DOX – Orkh (1991). Janáčkova filharmonie Ostrava, Conrad Harris, housle (New York), Roland Kluttig, dirigent (Berlín), Petr Kotík, dirigent (Ostrava / New York), Ondřej Vrabec, dirigent (Praha). 28. 8. 2013, Dům kultury města Ostravy, v rámci festivalu Ostravské dny.