Částí Festivalu Esterházy v Eisenstadtu bylo také matiné, na němž se podílely i dechy Filharmonie Brno. Program byl konzervativní, ale nikterak oddychový – Brucknerův smyčcový kvintet a Beethovenův houslový koncert nejsou žádná tafelmusik.

Tělo koncertu (a vlastně celého festivalu) vytvářel komorní orchestr Kremerata Baltica v čele se svým zakladatelem a hybatelem Gidonem Kremerem. A nutno říci, že to bylo tělo mnohem mohutnější, než bych od komorního ansámblu čekal. Obsazení početně splňuje současný komorní standard, sytý a šťavnatý zvuk však vzbuzuje spíš dojem velkého symfonického orchestru. V sólových pasážích vyniknou individuální kvality jednotlivých hráčů, Kremerata ale není nahodilý spolek hudebníků (ať už jakkoli dobrých), kteří mají zrovna čas. Je to regulérní orchestr, který hraje a snad i dýchá kolektivně, nikdo z něj nevyčnívá a nikdo se na celkovém výkonu neveze.

Úvodní Smyčcový kvintet F dur Antona Brucknera zazněl v úpravě pro smyčcový orchestr, která dala vyniknout již zmíněným kolektivním i individuálním kvalitám Kremeraty Baltiky. Především v první větě, kde se střídá tutti s kvintetem sólových nástrojů, byly zřetelné vyrovnané kvality hráčů. Měnila se pochopitelně dynamická intenzita, ale zvuk zůstával barevně vyrovnaný a neztrácel se jeho objem. Aleksandar Marković vedl provedení v uměřených tempech s důrazem na dynamické kontrasty.

Druhou část matiné tvořil Koncert pro housle a orchestr D dur Ludwiga van Beethovena, ke smyčcovému orchestru se připojla dřeva, horny a trubky brněnské filharmonie a především sólista Gidon Kremer. Vykládat si něco o jeho kvalitách je asi zbytečné, jedná se o jednoho z nejvíce ceněných houslistů současnosti, a to naprosto po zásluze. Délkou své kariéry už se řadí k osvědčeným značkám, své místo na slunci má dávno vybojováno a obhajuje je bez laciných ústupků z umělecké úrovně.

Především v první větě Beethovenova koncertu jsem byl potěšen tím, jakým způsobem se jeho nástroj zapojoval do orchestru. Nebylo to žádné okázalé exhibování, které se nechává doprovázet, ale citlivé provedení z ruky “prvního mezi rovnými”. Sólové housle se nedraly dopředu dynamicky, ale spíš se vydělovaly specifickým a jednoznačně identifikovatelným tónem, který byl v orchestrálním zvuku stále dobře patrný, zřetelně artikulovaný a nikam se neztrácel. I při veškeré neokázalosti na sebe vlastně stále automaticky strhával pozornost, ale zároveň se hlásil k celku.

Osobitou kapitolou byla kadence Alfreda Schnittkeho, která Beethovenovu klasiku citlivě posouvala směrem k současnosti a v závěru první věty v ní Gidon Kremer jednoznačně dal najevo, v čem spočívá jeho velikost. Po zvukové i dynamické stránce skvěle vygradované provedení kadence, již charakterizují stále houstnoucí disonance bez svévolného odchylování od původního hudebního materiálu, vyvrcholilo v krátkém duetu s tympány. Largo druhé věty mělo v souladu s partiturou sólističtější charakter a Gidon Kremer v něm předvedl především krásně zpěvný tón. Třetí věta se vrátila opět ke kolektivnějšímu pojetí úvodu.

Co se týká dechové skupiny brněnských filharmoniků, je zde za prvé nutno říci, že dřeva jsou momentálně vůbec nejschopnější skupinou orchestru, za druhé je jasné, že i z této silné skupiny orchestr pro tuto příležitost pravděpodobně nabídl to nejlepší. O vyrovnané kvalitě dřev ovšem hovoří i to, že překvapivě chyběl flétnista Petr Pomkla (a z kvalitativních důvodů to určitě nebylo). Výkon dřev i trubek byl výborný a nemyslím tím, že snad nic nezkazily, ale zcela přirozeně a rovnocenně se přidaly k vynikajícím smyčcům. Výborné byly i horny, které na domácích koncertech tak často zlobí. Pokud toto vystoupení potvrdilo slyšitelné a vlastně nepřekvapivé kvality některých segmentů Filharmonie Brno, tak ale zároveň upozornilo na vleklé – byť v Eisenstadtu nepřítomné – bolesti. Ty spočívají především v nevyrovnanosti smyčců, které nehrávají jednotně a je v nich příliš mnoho ledabylosti, která se nechává táhnout schopnějšími, odpovědnějšími a zaujatějšími členy. A nutno říci, že to není ani tak věc hráčů jako vedení a šéfdirigenta – orchestr je potřeba pročistit, motivovat a soustavně i cílevědomě s ním pracovat.

Anton Bruckner: Smyčcový kvintet F dur WAB 112, Ludwig van Beethoven: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61 (kadence Alfred Schnittke). Gidon Kremer – housle, hudební nastudování Aleksandar Marković, Kremerata Baltica, dechy Filharmonie Brno. 7. 10. 2012, Festival Esterházy, zámek Esterházy, Eisenstadt.