Ze tří koncertů Festivalu bicích nástrojů na JAMU jsem slyšel dva, konečně jsem se díky tomu taky dostal do zrekonstruovaných sklepních prostor, kde Katedra bicích nástrojů sídlí. Vedle kriminálů pod Špilberkem, kostnic a různých hospod se mi to zdá jako jedno z mála využití brněnského podzemí, které má opravdu nějaký smysl. Klenbový sál, kde se hrálo v úterý, je honosný název pro sklepní místnost s neomítnutým zdivem, která má jednak bezvadnou atmosféru a hlavně vynikající akustiku. Vysoké stropy dělají bicím dobře a myslím, že by tam zněl výborně i klavír. Místnost si pochvalovala i Marta Klimasara, škoda, že její středeční vystoupení proběhlo v normálním Koncertním sále v prvním patře.

V úterý hrála domácí kapela SWOMP a po ní sólově Štefan Bugala. Ten na JAMU vystudoval, takže se koncert dal svým způsobem považovat za domácí produkci celý. SWOMP jsou instrumentálně výborní, což na této úrovni čekám jako samozřejmost, jinak na mě působili tak trochu dojmem účelového školního projektu. Jednotlivé skladby většinou stály na minimalistických základech marimby a dvouhlasech trubky a saxofonu, obsazení doplňoval na normální jazzové kombo kontrabas a bicí souprava. Na festival bicích nástrojů mi to přišlo trošku mimo, s trochou přidané energie bych si je rád poslechnul třeba v Alterně.

Štefan Bugala hrál sólově na bicí s přídavkem elektroniky. Tu zastupoval střídmě používaný sampler Roland. Občas hrál zvukové podkresy, ozval se z něj i melodický motiv, hlavní slovo ale měly akustické bicí. Štefan Bugala samplerem spíš naváděl posluchače k tomu, aby si do konkrétně neladěných bicích promítali melodie sami. Fungovalo to dobře, vystoupení bylo svižné i zábavné.

Marta Klimasara ve středu zahrála sólový recitál, v němž měla hlavní slovo virtuózně ovládaná marimba. Klimasara je ale univerzální instrumentalistka a zvukově vytříbené kompozice pro marimbu prokládala jinými nástroji. Z jejího vystoupení sálá ohromná energie, která se koncentruje především do srozumitelného a konkrétního tónu. Šíře dynamických a barevných odstínů se zdá být nekonečná. Je to zvuková a rytmická exhibice, která se vnějškově projevuje jen nenápadně v elegantních pohybech interpretky.

Blue Line Marty Ptaszyńske na mě působila impresionistickým dojmem, musím ale říct, že marimba ve mě vzbuzuje dojem debussyovské mlhavosti jaksi sama o sobě. Tentokrát k tomu přispěly i tři charakteristické skladby Jacoba Druckmana z cyklu Reflections on the Nature of Water, na něž navázal Michael Burritt a jeho kompozice Fermo. Mezi Ptaszyńskou a Druckmanem vytvořily zvukový i náladový předěl Tambourines Ruperta Kettla. Ještě jsem asi neslyšel baskické bubínky znít tak pestře. Výrazným zvukovým předělem byla The Gentle, the Penetrating z cyklu I Ching Pera Nørgårda. Je napsaná pro kalimbu, kterou Marta Klimasara ovládala stejně bravurně jako bicí. Zvuk afrického lidového drnkadla neuvěřitelně posílila tím, že ho položila na tympán. Závěrečné Rebonds b Iannise Xenakise uzavřely nedlouhý, ale strhující koncert perkusionistickou klasikou.

SWOMP, Štefan Bugala, Marta Klimasara. 11. a 12. 2. 2014, Klenbový a Koncertní sál JAMU, Festival bicích nástrojů, Brno.