King Arthur utopený v nevkusu

Uvedení semiopery King Arthur v Třebíči se potácelo mezi velmi slušně provedenou hudbou a příšerně neinvenčním divadelním ztvárněním.

Filip Čapka a Dušan Vitázek, King Arthur, Třebíč

Orchestr Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka hrál solidně, výborný výkon podalo především continuo a smyčce. V dechových nástrojích – především v žestích – se občas ozývaly drobné nepřesnosti. Výborně zněl sbor, kterému bylo i perfektně rozumět, částečně i díky akustice divadla Pasáž. Velmi dobrý výkon podla tenorista Tomáš Kořínek, má pěknou barvu hlasu, nasazuje s jistotou i v pianissimu a daří se mu v koloraturách. Při dlouhých držených tónech se mu občas nedostávalo dechu, bylo to zřetelné v pastýřské scéně ve druhém dějství. Na tomto technickém nedostatku by bylo potřeba zapracovat. Svým pěveckým uměním potěšily i obě sopranistky, Michaela ŠrůmováLívia Vénosová. Zpívaly stylově, uměřeně a plasticky. Roman Janál zřejmě neměl svůj den, nebyl tak přesvědčivý, jak u něj bývá zvykem. Potíže měl ale především kontratenor Jakub Burzynski. Působil dojmem, jakoby pro něj role byla příliš nízko, neustále přecházel do plného hlasu a falzet mu zněl slabě, vlastně se úplně ztrácel. Celková hudební úroveň ale byla na solidní úrovni a nadějné cestě. Odpustil bych si snad jen tvrdošíjné citování Smetanovy Vltavy při Arthurových slovech “vede mě potůček”, přehrát populární téma jednou by bezpochyby stačilo. Citem pro míru ale inscenace rozhodně netrpěla téměř ve všem všudy.

Roman Válek, King Arthur, Třebíč

Ještě nejpřijatelnější byla jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta, jíž dominoval rozsochatý strom. Také kostýmy byly funkční, většinou bílé a doplňované podle potřeby červenými přehozy Sasů, lesklou maskou u Merlina, Arthurovým křížem. Barvy měla obstarávat především světla, jistá odosobněnost postav v bílém strhávala pozornost k pohybové stránce představení, na níž byl kladen velký důraz. Tady ale také začaly problémy, jichž bylo nemálo. Zatímco Britové se dokázali vyhnout zrádným bažinám a porazit pohanské Sasy, alegorická pohádka se utopila v klišé, myšlenkové prázdnotě, laciném vtipkování a zbytečných vulgarismech.

King Arthur, Třebíč, celkový pohled na scénu

Z činoherních výstupů se stala laciná fraška s žerty hodnými pokleslé estrády, chyběla jen Jiřina Bohdalová. Publikum se (bohužel) vstřícně pochechtávalo obratům typu “sichr je sichr” z úst Sasů, Arthurově přihřáté slabosti, jeho buranskému plkání s Oswaldem při plechovce Gambrinusu i laciným sprostotám jako “jsem v řiti… vlastně v síti”, jimiž byla hra prošpikována. Celému ztvárnění však především chyběla jakákoliv idea, povrchně realistický přístup Jany Janěkové barokní alegorii dokonale zabil. To, co bylo v programu označeno jako “light design”, připomínalo diskotéku před třiceti lety. Točící se a jinak rozdováděná světélka neustávala v pohybu ani během děkovačky. Proč bychom s tím nehýbali, když už je to hýbací. Choreografie byla jedním slovem hrozná, svou neinvenčností a hloupou doslovností konvenovala režii. Šermířská scéna byla v představení jedna. To, že ji aranžoval speciální choreograf (byť dobře, to se musí uznat), svědčí především o schopnosti vyplýtvat množství energie a času na vedlejší věci.

Musím říci, že mě irituje, když se předkládá barokní (polo)opera takto příšerným, dehonestujícím způsobem v zemi, kde její solidní provozování nemá žádnou opravdovou tradici. Obecenstvo sice aplaudovalo velmi nadšeně, ale jak psal Václav Hrabě “kdo nezná scénář, myslí, že to tak má být”. Čemu všemu je české publikum ochotno uspořádat ovace vestoje je ovšem spíš námět na sociologickou studii, s uměním to nemá nic společného.

Činoherní pasáže se vlekly a byly k uzoufání trapné, divadlo zázraků se ani v nejmenším nekonalo. Hudební složka zachraňovala, co se dalo, ale hudby v semiopeře není tolik, aby to bylo dost. Jiné řešení než úplná výměna inscenačního týmu mě nenapadá. Tak dobře napsané a slušně provedené hudby je pro divadelní balast prostě škoda.

Henry Purcell, John Dryden: King Arthur, překlad libreta Vladimír Chytil. Hudební nastudování – Roman Válek, režie – Jana Janěková, scéna a kostýmy – Jaroslav Milfajt, choreografie – Hana Litterová, choreografie šermířských scén – Libor Olšan, light design – Arnošt Janěk. Pěvecké role: tenor – Tomáš Kořínek, baryton – Roman Janál, soprány – Michaela Šrůmová a Lívia Vénosová, kontratenor – Jakub Burzynski. Činoherní role: Král Artur – Filip Čapka, Merlin – Miloslav Mejzlík, Osmond – Radovan Král, Oswald – Dušan Vitázek, Conon – Ivan Palúch, Grimbald – Dušan Sitek, Emmelina – Petra Hřebíčková, Matilda – Kristýna Frejová, Phillidel – Michaela Horká, Aurelius – Tomáš Novotný. Orchestr a sbor The Czech Ensemble Baroque. Třebíčský operní festival, divadlo Pasáž, 9. 9. 2011, Třebíč.



Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *