Tenorista Karel Burian je pěvec opředený legendami, které dodnes udržuje a šíří úzký okruh těch, kdo na něj nezapomněli. Současník Emy Destinnové a její kolega¹ v Národním divadle i v Metropolitní opeře se koncem loňského roku – takřka sto let po své smrti a více než tři desetiletí po Destinnové – dočkal kompletního vydání svých nahrávek. Velkou práci na jeho realizaci odvedl editor Jan Králík, důležitou položku do katalogu si připsal Supraphon.

„Jako pěvec nezanechám nic,“ zabásnil si ve verších do svého testamentu Karel Burian (12. 1. 1870 – 25. 9. 1924) a nejen že jimi poukázal na pomíjivost interpretačního umění, ale prokázal i schopnost někdy až nelítostné sebere exe. V pokračování zmíněné básně se s despektem vyjadřuje k možnostem tehdejších gramofonových nahrávek, do kterých se „těžko vkládá duše“. Burianova skepse platí dodnes navzdory fantastickým možnostem současné nahrávací techniky i akustickým parametrům dnešních studií a sálů. Burian byl pěvec, který evidentně potřeboval publikum – rozený jevištní performer i přes svou menší postavu a ve vrcholných letech také zřetelnou nadváhu. Ostatně i dobová kritika na tyto handicapy občas decentně upozornila.

Nesnášel reklamu a z toho, co je známo o jeho životě, také vyplývá, že nebyl příliš dobrý obchodník: svůj talent a především popularitu odmítal adekvátně prodat. Přesto však Burian vydělával slušně a měl nakonec víc rozumu než Ema Destinnová: místo naddimenzovaného zámku si koupil obyčejný statek v Senomatech, kde hospodařil jeho syn, a pěvec sám tam mohl – i když odstrčený a vyhořelý – alespoň dožít. Jméno vesničky nedaleko Rakovníka se díky Burianovi dostalo i do New York Times, které přinesly zprávu o tenoristově smrti.

V Burianově povaze i jednání se snad projevoval vliv prostých venkovských kořenů, které k jeho talentu, vzdělání a intelektuálským sklonům přidávaly nemalou dávku zemitosti, často až nepříjemné přímočarosti i fanfarónství. Slabé nervy ovlivňované alkoholem podněcovaly jeho impulzivní jednání, které mu nadělalo spoustu nepříjemností i nepřátel.

V Burianově životě a kariéře zůstává stále řada nevyjasněných míst. Zatím se toho málo ví o jeho působení v Estonsku, kde po debutu v Brně získal své první zahraniční angažmá. Často se opakuje Burianovo vlastní líčení jeho neslavného konce v Lipsku, kde ho intendant vyhodil z divadla po jediném představení opery Cavalleria rusticana. Dosud však nikdo nezpracoval, nebo alespoň nesesbíral prameny k jeho působení v městských divadlech v Cáchách a v Kolíně nad Rýnem ani v královských operách v Hannoveru a v Hamburku.

To vše předcházelo Burianovu návratu do Prahy a smlouvě s Národním divadlem, kam přišel nedlouho před nástupem Karla Kovařovice a stal se jeho oddaným stoupencem v době stávky orchestru. Toto spojenectví ale dlouho nevydrželo, Burian ze svazku s Národním divadlem spíš utekl, než odešel a oba umělci na sebe později narazili jako zavilí soupeři v dobách takzvaných „bojů o Dvořáka“ – vyřizovali si přitom evidentně i staré osobní spory. Burian mezitím zpíval v Budapešti, v Drážďanech – kde ztvárnil Heroda při světové premiéře Salome –, ve vídeňské Dvorní opeře, v Covent Garden a také v Metropolitní opeře.

Byl obviněn z únosu a cizoložství, aby se vyhnul vězení, musel opustit Německo a smlouvu s ním kvůli tomu zrušila i Metropolitní opera – to všechno ještě před první světovou válkou. Je záhadou, že tak pestrý život dosud nenašel nikoho, kdo by se mu opravdu důkladně věnoval a dotáhl své úsilí až k publikované a podrobné biografii založené na pramenech. Ne snad proto, aby vyšly na světlo další bulvární historky, ale aby vznikl ucelený obraz osobnosti, jakých měla česká opera v celé své historii jen několik.

Kompletní vydání Burianových gramofonových nahrávek z let 1906–1913 je cenné už tím, že v bookletu přináší pěvcův seriózní – a v rámci možností i důkladný – životopis, jehož autorem je Jan Králík. Autor vynechává neověřitelné efektní historky, necituje vtipy z Burianových veršovaných dopisů, drží se co nejdůsledněji faktů. To, co by jinde působilo suchopárně, je v tomto případě přednost – u Buriana je bohužel ještě stále nutné opakovat základní informace a vysvětlovat posluchačům, o koho se vlastně jedná. Součástí bookletu je také stručná – a smutná – historie Burianova gramofonového odkazu i chronologický seznam dochovaných nahrávek.

Podařilo se jich shromáždit celkem 72, což ve srovnání s Burianovými slavnými současníky není mnoho. Český tenorista se do nahrávání opravdu příliš nehrnul a možná ani přesně neodhadl komerční potenciál bouřlivě se rozvíjejícího nahrávacího průmyslu – na rozdíl od svého vrstevníka a kolegy z Metropolitní opery Enrica Carusa. Italský tenorista byl ostatně jeden z mála pěvců, k němuž Burian choval neskrývaný a upřímný obdiv, ale zároveň se vysmíval jeho smyslu pro reklamu a sebepropagaci. Ať už vedly Buriana k nepříliš intenzivnímu nahrávání jakékoliv pohnutky, dnes vzbuzuje nevelký počet snímků už jenom lítost. Ta je umocněná i zpožděním, s jakým se komplet Burianových nahrávek dostává na veřejnost: Supraphon připravoval edici tehdy známých záznamů již v roce 1991, ale pásy s přepsanými materiály se ztratily, jak uvádí Králíkův doprovodný text.

Nahrávky na třech CD jsou řazeny tematicky. První dva disky jsou věnovány opeře a jako první skladatel přichází logicky na řadu Richard Wagner. Burian se proslavil především jako interpret hrdinných wagnerovských rolí, s několika málo německými kolegy „soupeřil“ o nevyhlášený titul nejlepšího Tannhäusera, Tristana či Siegfrieda své doby. Burianova kolekce snad ani nemohla začít ničím jiným než pajánem Zněj chvály zpěv – jak zní český překlad Tannhäuserova Dir töne Lob. Druhá část prvního CD patří Bedřichu Smetanovi, jehož Dalibor byl rovněž jednou z Burianových parádních rolí. Poté následuje árie Koziny z Kovařovicových Psohlavců a úplný závěr tvoří Zaluskal si prstem od Václava Judy Novotného – jediná píseň, kterou Burian nahrál s doprovodem orchestru.

Druhé CD se obrací k dalším operním autorům – s výjimkou árie z Dvořákova Dimitrije se jedná o samé zahraniční tituly. Výsledkem je v podstatě stručný průřez běžným repertoárem tehdejšího operního divadla: vzhledem k Burianově stylové orientaci nepřekvapí několik ukázek z Weberova Čarostřelce, méně očekávatelný je dvojzpěv z Verdiho Síly osudu či árie z Čajkovského Evžena Oněgina. Nechybí ani Auberův Fra Diavolo – ten se sice z Burianova wagnerovského zaměření vymyká, ale pěvec sám měl tuto roli v oblibě. Podobně tomu je s titulní úlohou v Massenetově opeře Werther. Vedle dnes opomíjeného Dimitrije podlehl nepřízni času také Kienzelův Evangelimann, který patřil začátkem 20. století k populárním titulům. Druhé CD završuje několik ukázek z Pucciniho Bohémy a Leoncavallových Komediantů.

Obě operní CD názorně připomínají, že pěvci angažovaní v tehdejších divadlech se méně specializovali – byli zkrátka členy souboru a zpívali vše, co bylo potřeba. Jinak tomu bylo v Metropolitní opeře, kde Burian zpíval výhradně německé role. O pružnosti operního světa vypovídá ve druhém plánu i skutečnost, že většina titulů z Burianova kompletu patří k běžnému repertoáru i dnes – není přitom od věci si uvědomit, že Puccini, Massenet či Leoncavallo byli v době Burianova nahrávání ještě žijícími autory.

Poslední ze tří disků je věnován písňovému repertoáru, z větší části domácímu. Po šesti českých a moravských lidových písních následují díla Oskara Nedbala, Aloise Ladislava Vymětala, Františka Picky, Václava Judy Novotného, Jana Maláta, Eduarda Treglera, Jindřicha Jindřicha, Zdeňka Fibicha a Františka Neumanna. Burianův písňový repertoár – na rozdíl od operního – se v průběhu času z provozovací praxe většinou vytratil. Jednu z výjimek představuje píseň Zueignung od Richarda Strausse, která je tu zastoupena dvěma nahrávkami. Není také jedinou položkou, která se na kompletu objevuje ve více verzích.

V písních s klavírním doprovodem ještě více než v operách vyniká, že Burian stavěl hrdinský projev na intimní hloubce, kterou si podmaňuje i dnešního posluchače. Řadu nahrávek uzavírá kuplet Ten můj koleg’ Caruso – kabaretní legrácka, jejíž cena spočívá v suverenitě, s jakou Burian paroduje Carusův pěvecký styl na převzaté melodii „Ridi, pagliaccio, sul tuo amore infranto!“. Burian frázoval při vlastní interpretaci této pasáže v kontextu Leoncavallovy opery podstatně jinak, jak se může posluchač díky supraphonskému kompletu snadno přesvědčit.

Burian byl evidentně vynikající stylista, i když v dobovém kontextu. Jednalo se přece jen o velkooperní pění, které se žádného patosu nelekalo a spíš mu šlo ještě naproti. I ze starých nahrávek je ale dobře slyšet, jak krásný měl Burian hlas a jak komplexně jeho podání dodnes působí, navzdory dobové patině. Do wagnerovských rolí vnášel mnohem více zpěvnosti a lyriky, než bylo tehdy zvykem – v tom opravdu předešel svou dobu. Možná i proto hodnotily kritiky jeho hlas při prvních vystoupeních v MET poněkud zdrženlivě – Burianovy kreace sice chválily, ale hlas podle nich nepatřil k těm nejlepším. Tyto výhrady časem zmizely a obrátily se k jednoznačným chválám – i z nahrávek ale tu a tam vysvitne, že Burian nebyl „tenor vysokých C“. V extrémních výškách jeho síla nespočívala, zlobila ho v nich především pianissima.

S Carusem ho spojovala krásná střední poloha s výrazným barytonovým zabarvením – Burian sám ji u Carusa přirovnával mimo jiné k violoncellu Pabla Casalse. Burian neměl Carusův dlouhý dech, ale perfektně frázoval s respektem ke zpívanému textu. Záleželo mu na tom, o čem zpívá, miloval Wagnera i Smetanu a pohrdal veristy i Verdim – ve svých soudech byl vášnivě nespravedlivý a krajně subjektivní. Gustava Mahlera, kterého z Metropolitní opery osobně znal, označil v nekrologu za největšího komponistu své doby, na jehož potenci nestačí deset „Kavalírů s růží“. To si v roce 1911 myslel jen málokdo a Burian se ve svých estetických soudech nejen v tomto případě pozoruhodně shodoval se Zdeňkem Nejedlým.

Svůj literární talent tenorista uplatnil kromě časopiseckých textů a veršotepectví především jako autor českých překladů libret Salome a Tristana a Isoldy. Komplet nahrávek Karla Buriana přináší koncentrovaný pohled na krátké období, kdy byl pěvec na absolutním vrcholu své kariéry. Zpíval ve špičkových divadlech, žil v relativním klidu, měl úspěchy u publika a vesměs i výborné kritiky. Burianovy nahrávky vyšly na základě pečlivého výběru nejlepších dostupných zdrojů a v mimořádně kvalitním přepisu – zasloužili se o to archivář zvuku Českého rozhlasu Miloslav Turek a Miloš Guth. Supraphon vydáním Burianova kompletu zaplnil obrovskou mezeru, která v historii českého operního umění trčela nepříjemně dlouho.

Kompletní nahrávky 1906–1913. Supraphon SU 4287-2. 3 CD, wav, mp3. Datum vydání 27. 11. 2020. Celková stopáž 3.26:42

¹ Burian i Destinnová byli členy souboru Národního divadla, ale nikdy spolu na jeho scéně nezpívali. Společně vystupovali ještě dříve v královské opeře v Berlíně a později v pařížském provedení Salome pod taktovkou Richarda Strausse. V Metropolitní opeře se setkali na scéně pouze jednou v představení Tannhäusera, když Destinnová zaskočila v roli Venuše.

Psáno pro Opus musicum 2021/1