Jediná opera Roberta Schumanna se v repertoáru operních divadel moc neobjevuje a její scénické uvedení je výjimečné i ve světovém měřítku. Jakkoliv dramaturgický plán ostravské opery vypadá při teoretickém zkoumání bezvadně a vyloženě láká k návštěvě, Jenovéfu zabilo při vší její neobvyklosti především provedení. V rámci ostravského divadla není ani tak na místě otázka proč Jenovéfu hrát, ale jak ji hrát.

Jenovéfa spadá do období, kdy byla v díle Richarda Wagnera završena německá romantická opera. S jeho Lohengrinem má ostatně Schumannův jediný operní pokus hodně společného – především co se týká námětu, v jehož centru stojí nespravedlivě obviněná žena. V hudbě samotné už je to složitější. Zatímco v Lohengrinovi se jedná – i přes jeho zdánlivou vnější nedramatičnost a křehké vyznění – o hudební krajnost plnou psychologie a vnitřního napětí, Schumannova hudba je pevněji usazena ve své době (premiéra obou děl proběhla v roce 1850) a není tak extrémní. Pěvecké party Jenovéfy jsou prokomponované a dlouhá arióza vyrůstají z krátkých recitativních pasáží. Rozhodně se tu nejedná o wagnerovský sprechgesang – je to souvislý hudební proud, který ale nenalézá oporu v dramaturgicky a dramaticky vystavěném libretu. A vnímat ho nespojitě jako sled rozlehlých čísel není až tak složité.

Schumannova hudba má nepochybnou sílu, kterou cítíme už z krásné předehry. Je to vřelý lyrismus par excellence, nádherná hudba jak ji známe z jeho symfonií. Skladatel ji ale nedokázal přetavit do hudebně dramatického celku a opera prostě ztrácí tah. Pokud mohu soudit z nahrávek, děje se tak i při poslechu naprosto špičkových záznamů a nedostatek je zakódován v samotném díle. Nabízí se samozřejmě otázka, proč takovou věc vůbec uvádět, ale v kontextu celkového dramaturgického plánu ostravské opery to přece jen dává smysl.

Jiří Nekvasil jej vytváří s rozmyslem, který se neohlíží ustrašeně na „malé domácí poměry“ a zařazuje i nezvyklé a zapomenuté kusy. Nepůsobí to ale dojmem ojedinělých výkřiků ani jako uspokojování jeho vlastních posedlostí. V letošní sezóně došlo nebo dojde na premiéru české klasiky (Čertova stěna), české zvláštnosti (Mirandolina), italské klasiky (Ernani) a německé zvláštnosti (Jenovéfa). To je ucelený pořad, který se dívá do světa i do domácí tvorby, přihlíží k potřebám mainstreamového operního divadla a ještě neustupuje z uměleckých kritérií.

Jsem naprosto přesvědčený, že hudební úroveň ostravské opery je celkově přeceněná díky mediálnímu obrazu, který o ní šíří mnohé kritiky. V dramaturgické úrovni se ale k veškerým chválám rád přidávám. Jenovéfy si cením především jako doplňku k Lohengrinovi, který měl v Ostravě premiéru v minulé sezóně. Ostravské publikum má nevšední příležitost slyšet pohromadě opery, které německý romantismus uzavíraly, a jedna z nich z něj naznačovala cestu dál (tady si jen připomeňme, že v době premiéry Jenovéfy už Richard Wagner pracoval na teorii gesamtkunstwerku a začínal skicovat Prsten Nibelungův). Vzpomněl jsem si přitom zcela mimochodem i na „objevování“ Donizettiho Marie di Rohan v Janáčkově divadle, kterou dramaturgie brněnské opery plácla jako nepříčetné zasténání mezi Wagnerova Bludného Holanďana a Nedbalovu Polskou krev.

První a zásadní poznatek, který si posluchač z Jenovéfy odnese, je jednoduchý: Robert Schumann nebyl v žádném směru dramatik. Při sledování samotného libreta člověk nevychází z údivu, jakých banalit a neohrabaností se autor dopouštěl, byť ve spolupráci s Robertem Reinickem. Zvlášť to vynikne v kontrastu s jeho kritickými texty, které jsou čtivé, trefné, často i kousavě ironické a vtipné. Schumann byl sečtělý, uměl psát, ale u Jenovéfy si člověk jen znovu uvědomí, že schopnost napsat dramatický text je zcela specifická. Libreto samo je plné nedostatků. Používá řadu romantických rekvizit od nadpozemské nevinnosti a lásky, kterou nic nezlomí, až po kouzelná zrcadla a pakty s ďáblem. Přitom se ale opakuje, chybí mu dramatické vrcholy, nečekané události i osoby vstupují do děje bez přípravy jen proto, aby posunuly děj dopředu.

Jenovéfa je manželka Siegfrieda, který odjíždí do války a nechává ji pod ochranou svého důvěrníka Gola. Ten ji ale sám tajně miluje, neudrží city na uzdě a získat ctnostnou Jenovéfu mu pomáhá i jeho chůva Margaretha, která je ve spojení s ďáblem. Raněný Siegfried Margaretě uvěří, že je mu Jenovéfa nevěrná, a pošle ke své ženě Gola se svým mečem a prstenem, aby ji nechal zabít. Manželé se nakonec přece jen shledají a Jenovéfa Siegfriedovi bez vysvětlování všechno odpustí. Mezitím se odehrají mnohé pikle, zvraty a kouzla, ale smyslu to mnoho nedává, motivace jednotlivých postav jsou zcela neuvěřitelné, děj je průhledný, psychologický vhled mizerný, a zřejmě to tak působilo už na Schumannovy současníky.

Tady je nutno říct, že v Ostravě zaspal už dramaturg Daniel Jäger. Přinejmenším při neskutečně utahaném a rozmazaném závěru, který mele to samé pořád dokola, jsem měl pocit, že si dramaturg odskočil před koncem pracovní doby na pivo a nechal věc svému osudu. Zní to asi hloupě, ale tady se mohlo a mělo s rozvahou škrtat. U nahrávky bych byl nejspíš proti tomu, ale divadelní představení není dokument. Robert Schumann nedokázal napsat dramaturgicky vystavěný text, který by byl východiskem pro hudební drama, jak to činil Wagner. Nepostavil ani hudební dramaturgii, do níž by narouboval odpovídající text, jak to uměl Verdi. Pokud už chce Jenovéfu někdo hrát, měl by jí pomoci k divadelnímu životu. V Ostravě zůstala utopená ve vlastních chybách a stalo se tak už na samém začátku práce.

Ostravskou Jenovéfu dokázal rozhýbat jedině Roman Janál v roli Siegfrieda. Dobře zpíval, jeho němčina zněla opravdu německy a ve třetím dějství, které je „jeho“, jsem měl pocit, jako by někdo řekl „budiž světlo!“. Představení se najednou rozběhlo, získalo šťávu a energii, prostě jsme se aspoň na půl hodiny ocitli v opravdové opeře. Všechno okolo ale skřípalo více či méně. Jakž takž přijatelně z toho všeho ještě vycházel sbor. Orchestr hrál špatně, v předehře se nemohl ani pořádně sejít dohromady a tak mizerné lesní rohy, violoncella a kontrabasy jsem už dlouho neslyšel. Divadlo Antonína Dvořáka není příliš velké, což vyhovuje pěvcům, ale do malého orchestřiště se nevejde dostatek smyčců pro romantickou operu. V komorním obsazení (snad jsem dobře počítal: osm primů, šest sekundů, violy a violoncella po čtyřech a tři kontrabasy) by byli potřeba mnohem kvalitnější hráči, než má ostravská opera zřejmě k dispozici. Je samozřejmě možné, že celý orchestr neměl den, ale takovou kutálku by si profesionálové neměli dovolit ani v totální indispozici.

Eva Dřízgová-Jirušová v titulní roli Jenovéfy svou roli zazpívala jaksi bez života a připadalo mi, že si s ní neví rady. Tady ale měl přijít dirigent, který by ji do role dostal a navedl ji na cestu. Charles Olivieri-Munroe ale operu nenastudoval, jenom odmával. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že účinkující jsou ponecháni svému osudu a na jejich partech s nimi nikdo nepracoval (všechny role ovšem jsou – jak je u nás tragickým zvykem – nastudovány ve dvou i třech alternacích, což ubírá potřebný čas na pečlivou interpretační práci, ale to tady nechci rozebírat). Blagoj Nacoski byl pro roli Gola hlasově zcela nevhodný, nestačil na ni. Není to sice žádná hrdinná kláda, i znělý lyrický tenor by se partu vnitřně rozpolceného Siegfriedova důvěrníka mohl zhostit se ctí. Ničeho znělého jsme se ale v tomto případě za celý večer nedočkali. Černokněžnici Margarethu zpívala Erika Šporerová. Disponovala několika efektními vysokými tóny, zbytek role jim v podstatě obětovala a dávala si pozor, aby na ně měla dost sil.

Líbila se mi jednoduchá scéna (Marek Cpin) prvních dvou dějství. Koupelna s různě velkými dveřmi k různým možnostem – „jetzt“, „oder“, „nie“, „ewigkeit“. Tyto nápisy ve velkém provedení dominovaly i scéně posledního dějství. Nejmenší a neoznačený východ vedl k Jenovéfě do ložnice. Řekl bych, že alespoň scénické řešení se snažilo vnést do opery psychologický pohled, který dílu samotnému v uvěřitelné podobě chybí. Samo režijní ztvárnění nechávalo všechny čtyři hlavní aktéry trvale na scéně. Občas reagovali na repliky, které se jich týkaly, mnohdy setrvávali v nehybnosti. Bohužel se z ní nedokázali rozhýbat k prudké dramatické akci, když už k ní byla řídce příležitost. Tady je dost těžko říct, jestli to tak režisér Martin Glaser zamýšlel, nebo narazil na herecké limity operních zpěváků. Výsledkem ale bylo, že režie statickému dílu podlehla a příliš života do něj nevnesla.

Oceňuji pečlivě vypravený program včetně libreta v originále i českém překladu. Na jednom místě je citována myšlenka Nicolause Harnoncourta, že pro Schumanna byla na prvním místě hudba – ta ale v Ostravě zaplakala. Nabízí se otázka, jestli nebylo lépe uvést Jenovéfu koncertně. Ušetřit si divadelní práci i peníze a všechno úsilí i hmotné prostředky investovat do jednoho opravdu kvalitního obsazení a interpretační práce. Dramaturgické počiny mají v opeře reálný smysl pouze v případě, kdy se střetnou s nekompromisní hudební kvalitou. Repríze ostravské Jenovéfy se to bohužel nepovedlo ani vzdáleně.

Robert Schumann: Jenovéfa (Genoveva), libreto Robert Reinick a skladatel. Hudební nastudování: Charles Olivieri-Munroe, režie: Martin Glaser, scéna: Marek Cpin, světelný design: Martin Špetlík, kostýmy: Marek Cpin, sbormistr: Jurij Galatenko, dramaturgie: Daniel Jäger. Hidulfus, biskup z Trieru – Jiří Brückler, Siegfried, falckrabě brabantský – Roman Janál, Jenovéfa (Genoveva), jeho žena – Eva Dřízgová-Jirušová, Golo, příslušník Siegfriedovy družiny – Blagoj Nacoski, Margaretha, chůva – Erika Šporerová, Drago, majordomus – Václav Živný, Balthasar, Siegfriedův sluha – Bogdan Kurowski, Caspar, lovec – Michal Onufer. Orchestr a sbor NDM. 18. 3. 2014 (premiéry 27. 2. a 1. 3. 2014), Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava.

Fotky jsou ilustrační, částečně s jiným obsazením. Jejich autorem je Martin Popelář.