„Kršno, soudíš-li, že vědění je lepší než činnost, proč mě tedy vybízíš k takovým strašným činům?“ ptá se princ Ardžuna svého božského vozataje v třetím zpěvu Bhagavadgíty. Stejně by se mohl ptát snad každý účinkující v performanci Ishvara jejího režiséra a spoluautora scénáře v jedné osobě. Tchien-čuo Čchen postavil sám sebe do role svrchovaného principu stvoření a zániku, v němž lze uzřít všechno bytí. Tím se také přihlásil k jedněm z mnoha významů, které má termín „Íšvara“ v hinduistické tradici, když označuje Šivu nebo Kršnu.
Sámsara – tedy koncept opakovaného znovuzrození – se tu odvíjí v jednom takřka dvouapůlhodinovém jevištním cyklu uzavřeném shodným výchozím a závěrečným obrazem. Mezi nimi se odehraje možná lidský život, možná zkušenost jedné genrace a možná také celá historická epocha. A nebo taky překombinovaný guláš hinduistických rituálů, techno party, zpívání manter, vyvolávání duchů minulosti i vzývání futuristických technologií. A třeba to není guláš, ale všechno plyne najednou ve vzájemně se ovlivňujících cyklech, v nichž má svou platnost všechno od popkulturních symbolů ař po hluboké duchovní prožitky.
Tchien-čuo Čchen vytvořil Ishvaru jako zahajovací představení ke své samostatné pekingské výstavě a jako velkolepá otvírací show – a zároveň evropská premiéra – zafungovala i na Wiener Festwochen bezvadně. Vlastně už v návaznosti na pouliční zahájení festivalu, které před chrámem svatého Štěpána celebrovala rakouská pop star Conchita Wurst. Ishvara byla obrovská scénická party, ve které si musel najít svou záchytnou linii snad každý, kdo se alespoň otřel o alternativní subkultury posledních desetiletí – především o rave party, toulavé sound systémy a vůbec elektronickou taneční hudbu. Její příznivci měli k Šivovi díky jeho oblibě kanabisu vždycky blízko a spřádali si svůj vlastní duchovní svět ze směsky vizionářství, pověr, šamanských rituálů a východních náboženství i filosofií. Ovšem obvykle jen v jejich popkulturních podobách, čímž je zasazovali na stejnou úroveň s monotónním duněním elektronických beatů.
Představení Ishvara pracuje s inspiracemi z Bhagavadgíty, taoistickou monádou nebo obří nafukovací figurínou ženy stejným způsobem. Jako se symboly bez přímého výkladu, z jejichž interakce a syntézy by měl vyplynout nový smysl a snad i nové náboženství. Tištěný program k představení zakončovala čtyři klíčová slova, z nichž v prvním byla zmíněna magie, ve dvou drogy a v jednom opera. Festival zařadil Ishvaru do série „musical theatre“ a tím by asi bylo nejlepší skončit. Tchien-čuo Čchen vytvořil se svou company rozsáhlý jevištní obraz, který se zařazení do konkrétního žánru nejen vzpírá, ale spíš na něco takového úplně kašle.
Pokus vidět a zobrazit svět – nebo snad jeho duchovní podstatu – jako jeden obrovský pohyblivý obraz, v němž je vidět všechno najednou, by mohl otrocky vést k označení panoptikum. Při rozsekání díla na sedm samostatných obrazů by se mohla efektní produkce jevit jako vaudeville. Postupně se ale stále víc ukazovalo, že na přehlídku bizarních exponátů nebo zábavných čísel je celá věc až příliš propojená a točí se stále ve vzájemně zaklesnutých soukolích. Žádný pohyb ani čin v ní neexistuje samostatně, ale působí jako součást nějakého vyššího celku, nebo ještě spíš několika celků najednou.
Scéna svým zpracováním, nasvícením i častým použitím umělé mlhy připomíná taneční party. Teze, že život je večírek, samozřejmě není sama o sobě nijak zajímavá, ale o to snad ani nejde. Efektní light design, komiksový nebo sprejerský styl kreseb v pozadí i bizarní kostýmy a účesy jdou na hranici karikatur. Ty zachytí pozornost na první pohled, ale jejich smysl není ve zjednodušeném až zkresleném vidění, ale vyplyne až z jejich návaznosti. Čtvrtá scéna pojednává o lidském těle, které podléhá změnám, pomíjivosti a zániku. V kontrastu s ním je neměnné, věčné a nezanikající vědomí. Pomíjivé tělo reprezentuje nafukovací ženská figura, kterou herec postupně rozpáře, vykuchá a nakonec z ní vyjde živá žena a zahraje krátké rockové sólo na bicí. Celá akce kombinuje umělohmotné rekvizity, plážové oděvy a vyvrcholí jedním z nejprimitivnějších způsobů, jak na koncertě zaujmout publikum. Všechny ty vnější lacinosti se ale ke hlubšímu a podstatnému proudu vědomí důsledně vztahují a navíc plynou v takřka vznešeném tempu, z nějž bubnové sólo vytryskne jako výbuch.
Performance Ishvara působí výhradně jako celek a je nutné na ni tímto způsobem myslet. Sama v tom ale nejde publiku zrovna vstříc. Spousta vnějších efektů neustále odvádí pozornost, místy až zahlcuje smysly a přitahuje myšlenky k nepodstatným obrázkům jen proto, že jsou velké, hodně barevné nebo pro někoho snad až pobuřující. Podobně se ale podle Kršny chová svět, který vnímáme jen jako iluzi a k jehož podstatě je potřeba se vědomým úsilím dobrat. Zahlcující příval smyslových dráždidel tady není umělecké obžerství, ale zdařilé vyjádření zdrojových myšlenek z Bhagavadgíty. Navíc se pro velkolepost nezapomínalo na detaily, tanečník a spoluautor scénáře Pej-o měl propracovaný každý pohyb prstu. Hudba šla také hodně daleko za a nad taneční produkci. Podstatnou část odehrály jako živé sety skladatelka a zpěvačka Aïsha Devi a hráčka na japonskou loutnu satumi biwa Kakushin Nishihara, obě s vydatnou pomocí elektroniky.
Evropská premiéra představení Ishvara nenechala zřejmě chladným vůbec nikoho: divoká směs obrazů a zvuků si získala své velekněze, ale vybrala si také svoje oběti. Během vrcholné scény se na jevišti porcovalo po malých odřezcích lidské tělo, účinkující se tímto kanibalským raw gyrosem krmili a rozhazovali ho do publika. Jistě to nebylo opravdové maso, ale i tak to byla chvíle, kdy několik skupinek diváků opoustilo sál. Snad to ani nebylo znechucením, ale představení se v této chvíli začínalo táhnout a navíc vypadalo, že už ho nebude kam gradovat. Bylo ale pozoruhodné sledovat, jak se na opuštěná místa v předních řadách operativně přesunují akčnější diváci zezadu, pro které to byla vítaná příležitost, jak se přiblížit k centru dění. Udělali dobře, protože Ishvara chytila druhý dech a vydala svědectví teprve jako celek: „Je totiž třeba jasně rozlišovat, co je činnost, co nečinnost a co je přečin. Neboť osud lidských skutků je velice spletitý.“
Vídeňské Festwochen mají letos v kategorii „hudební divadlo“ zařazená ještě tři představení. Od 26. do 28. května se hrají Les Robots ne connaissent pas le Blues čili Únos ze serailu. Přepsaný Mozartův singspiel se otvírá jako stále aktuální dialog o západním humanismu, žárlivosti a neporozumění mezi rozdílnými kulturami. Stejně jako Ishvara se hraje v Halle E v areálu MuseumsQuartier. Světovou premiéru bude mít opera Mondparsifal Alpha 1–8, kterou na motivy Wagnerova Parsifala složil Bernhard Lang. Jedná se o spektraistickou analýzu a redefinici původní partitury. Mondparsifal se hraje od 4. do 8. června v Theater an der Wien. A nakonec od 9. do 17. června Traiskirchen. Das Musikal z prostředí uprchlického tábora. Kolektivní projekt uměleckého sdružení Die Schweigende Mehrheit (Mlčící většina) se bude hrát ve Volkstheatru.
Tianzhuo Chen (Tchien-čuo Čchen): Ishvara. Režie: Tianzhuo Chen, scénář: Tianzhuo Chen, Beio, choreografie: Tianzhuo Chen, House Of Drama (Ylva Falk, Igor Dewe, Aymeric Bergada Du Cadet, Amélie Poulain, Dyna Dagger), Kirikoo Des, Ndoho Ange, umělecká konzultace/produkce: Petra Poelzl, hudba: Nodey, Aïsha Devi, Kakushin Nishihara, VagusNerve, light design: Tanida Akihiko, video: FL production. Účinkující: Beio, China Yu, House Of Drama (Ylva Falk, Igor Dewe, Aymeric Bergada Du Cadet, Amélie Poulain, Dyna Dagger), Kirikoo Des, Ndoho Ange, JoJo, Sophie Schodl, Mariho Hata, Luciano Baptiste, Katy Clay, Meike Recktenwald, Magdalena Bönisch, Mzamo Nondlwana, Yuri Yoshimura, Harald Hermann, Ivanka Hermann, Johanna Wildling. 15. 5. 2017, MuseumsQuartier, Halle E + G, Vídeň. V rámci Wiener Festwochen, evropská premiéra.
Leave a Reply