Iša Krejčí, Lord Berners a nový klasicismus

Možná se vám teď bude zdát, že s tím Rokem české hudby pořád otravuju, ale řekl jsem si, že bych ho mohl v rámci nedělních matiné zkusit naplnit jakýmsi svébytným obsahem. Ne, že bych nevěřil našim orchestrům a operám, ale stejně to zkusím. Česká hudba by se tedy měla objevovat přednostně, ale většinou pokud možno v konfrontaci se světovým děním a dostávat se tak i do nějakých širších souvislostí. Skladatele budu vybírat spíš impulsivně a hlavně v tom nehledejte žádný ucelený systém – dál než za jedno matiné moje rozvahy (aspoň zatím) nejdou.

Pro dnešek jsem vybral českého autora, jehož jméno zná skoro každý, vyskytuje se v křížovkách a je na tři: je jím Iša Krejčí. Rozpustilá Symfonie č. 2 in Cis zazní jako první část dnešního virtuálního koncertu. Druhou částí bude svita z baletu The Triumph of Neptune, který pro Sergeje Ďagileva napsal Lord Berners. S Krejčím ho spojuje především orientace na hudební neoklasicismus, jinak je mezi autory rozdíl celé generace – Berners (1883–1950), Krejčí (1904–1968). Krejčí byl činný v Proletkultu, věnoval se i hudební teorii, byl dramaturgem opery Národního divadla a s hudbou byla svázaná vlastně veškerá jeho činnost. Berners byl nejen hudební skladatel, ale také malíř, spisovatel a excentrik, který měl ve svém Rolls-Royce malé cembalo. Dlužno říct, že v obou případech není nic z toho na hudbě poznat. A nebo něco zásadního neslyším.

Triumf Neptuna a Amfitríty, Frans Francken
Triumf Neptuna a Amfitríty, Frans Francken, 1620


Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *