Zahájení festivalu Beyond Cage bylo opravdu impozantní, nechyběla mu hudební kvalita, zaujaté provedení, pozorné publikum, ale ani humor a příjemná neformální atmosféra.

Pokud se nespokojíme s oddechovou funkcí příjemných melodií či vzrušivostí krátkých gradací, chceme se hudbou poněkud podrobněji zabývat a rozebírat ji na logické segmenty, skončíme obvykle u vět, témat, motivů, frází a taktů. Pokusíme-li se o to stejné v hudbě Johna Cage, skončíme u událostí. Konkrétní harmonogram nekonkrétně stanovených “events” je asi nejstručnější (a alespoň relativně výstižná) charakteristika Cageových kompozičních postupů, která mě momentálně napadá. Udělat z takové kompozice také událost uměleckou ovšem není žádná nahodilá hříčka, jak by se mohlo zdát.

Cageova hudba vyžaduje veškerou vážnost jako kterákoliv jiná. Dirigent je zde mnohem více než při konvenčním koncertu skutečně autorem hudebního nastudování. Je faktickým autorem výsledného tvaru, který má ve své moci a nese za něj zodpovědnost s autorem téměř napůl. Je to velká dirigentská svoboda spojená s obrovskou zodpovědností k autorovi. Když někdo průměrně odbrnká a zavrže Čajkovského klavírní koncert, mnohý divák si toho ani nevšimne, spokojí se s takovým provedením a odejde domů možná bez velkého nadšení, ale aspoň dobře odpočatý. V podobně omrzelém šlendriánu provedený Atlas Eclipticalis společně s Winter Music Johna Cage by ho dovedl možná až do léčebny. Tady je pozoruhodné si všimnout, že proslulé dirigentské legendy, tyto až kulticky uctívané vládce orchestru, podobná hudba nijak nelákala a neláká, ačkoliv by ji mohli uchopit po svém mnohem víc než třeba Mahlera.

Petr Kotík Cageovskou hudbou žije, sám ji komponuje a rozumí jí, což se promítá do výborných výsledků, kterých se svými ansámbly dosahuje, a včerejší koncert v Carnegie Hall nebyl výjimkou. Atlas Eclipticalis se společně s Winter Music meditativně provlnil sálem, aniž si člověk stačil všimnout, že vibroval v prostoru téměř dvě hodiny. Velké obsazení orchestru nevytvářelo hluky ani clustery, jako spíš jemné a táhlé zvukové struktury přerušované výraznými předěly dřevěných dechových nástrojů či krátkými, ostrými tóny smyčců. Svá paralelní a do sebe zapadající pásma k mohutnému orchestrálnímu partu dodávaly klavíry Josepha Kubery a Ursuly Oppens. Jednotlivé “události” byly dobře načasované, odlišitelné a zároveň tvořily celek.

Je opět dobré si všimnout, že Cage ve své hudbě převratným způsobem řeší logické zákonitosti stavby díla, ale nezříká se principu opakování, v čemž je vlastně velmi tradiční. Jednotlivé události se vracejí, ale ve zcela nevyzpytatelném sledu, což drží v pozornosti interprety i posluchače a nedovolí jim, aby se na skladbě jen bez námahy vezli. Musí se stát její součástí a v ideálním případě s výsledkem spíš splývají, než aby jím byli zasaženi zvenčí. Dokonalé nastudování je zde ovšem – jak už jsem jednou zmínil – podmínkou zcela nutnou.

Jako doplňující hříčka či rozsáhlejší přídavek působila podle prvního dojmu kompozice Shuffle Christiana Marclaye založená na náhodném výběru hudebních motivků ze zamíchaných karet. Výborné načasování místy až humorně působících citací a jejich prudké gradace do orchestrálních clusterů ale prozrazují spíš pečlivou a poučenou práci autora i dirigenta.

John Cage: Atlas Eclipticalis (1961-62) & Winter Music (1957), simutánní provedení, Christian Marclay: Shuffle (2007). Orchestr S.E.M. Ensemble, Joseph Kubera a Ursula Oppens – klavíry, hudební nastudování Petr Kotík. 22. 10. 2012, Stern Auditorium / Perelman Stage, Carnegie Hall, New York.