Do časově přesně vymezeného ticha v úvodu zazvonil telefon. Zřejmě to nebylo v plánu, ale festival New Opera Days Ostrava si lepší začátek provedení Europery 5 Johna Cage těžko mohl přát.

Europera 5 je vytříbená hra s operou, časem a prostorem. John Cage nepředkládá k interpretaci partituru, ale harmonogram náhod, který vás pohltí. Publikum není pasivním konzumentem, ale spolutvůrcem představení. To, co člověka za jiných okolností irituje a vyvádí z míry, je najednou samozřejmou, i když třeba nepředpokládanou součástí provedení. Zvonění telefonu, který snad někdo zapomněl vypnout, pozdě příchozí divák, který hledá své místo v první řadě, každé zakašlání či zavrzání židle vzbudí váhání, zda se jedná o úmysl či náhodu. Hudba Johna Cage má jednu mimořádnou vlastnost – vstřebá do sebe úplně všechno.

Nejdůležitějším a striktně vymezujícím prvkem Europery 5 je čas – dílo trvá přesně šedesát minut, které odpočítávaly digitální hodiny na monitorech otočených k interpretům. Každá akce začíná a končí v přesně určenou dobu, ale co se má dít, to už je ponecháno na účinkujících a inscenátorech. Ti vědí, že teď má sopranistka zpívat konvenční árii, ale která to má být, už je ponecháno na ní. Zároveń s ní má hrát gramofon starou operní nahrávku ze šelakové desky – vyberte si, která se vám líbí. Teď má svítit světlo, ale jaké a kam? Ať si osvětlovač vybere. Svým způsobem je to do extrému dovedená volnost, jakou měli pěvci v dobách vrcholného a pozdního baroka. Nejen že si zdobili repetice svých árií, až je záplavou ozdob rozbíjeli k nepoznání, ale vnášeli i do hotových děl své vlastní oblíbené árie a byli de facto pány nad tím, jak bude hudební stránka představení vypadat. Rossini kvůli tomu začal ozdoby vypisovat, Cage o nějakých sto osmdesát let později tento postup povýšil na striktně spočítanou metodu.

V ostravském Divadle Antonína Dvořáka se povedlo provést Cageův plán náhod, čili Europeru 5 pro dva hlasy, klavír, gramofon, páskový záznam a televizi způsobem, který diváky zcela vtáhl, což je pro podobné experimenty základ úspěchu. Pokud publikum hru nevezme za svou a sleduje ji s příliš velkým odstupem a snahou pochopit “o čem to je”, hrozí fiasko. Pohyb po jevišti byl vymezen šachovnicí, z přízemí spíš tušenou než opravdu viděnou. Korepetující pianista ve fraku byl nejvýraznější připomínkou světa konvenční opery. Ten se připomněl velmi silně ještě ve chvíli, kdy Martha Herr s maskou netopýra tiše a téměř nehybně naslouchala klavírní verzi Che gelida manina, Rudolfova vyznání z prvního dějství Bohémy. Atmosféru dokreslovalo světelné crescendo a decrescendo namířené na její postavu a sopranistka za svůj mlčenlivý výkon sklidila potlesk na otevřené scéně (evokovalo mi to historku Rudolfa Binga, který viděl představení Normy s Marií Callas a Jussim Björlingem a scénu, kdy on zpíval a ona mu naslouchala, prý komentoval takto: “On neví, o čem zpívá, ale ona ano.”). Opakovaná verze “naslouchacího” postupu, tentokrát s Katalin Károlyi a klavírní verzí Písně o Večernici z Wagnerova Tannhäusera doplatila právě na to, že je opakovaná – repetice byla málo zdobená, abych se vyjádřil v barokní paralele.

Obě pěvkyně mají pěkné, znělé hlasy, jejich výkony v jednotlivých áriích je v tomto případě trošku nemístné hodnotit (přestože si je vybíraly samy). Jejich živý podíl na operním pasticciu spočíval v něčem jiném než dokonalém provedení děl značného výrazového rozptylu a interpretace byla uvařená poněkud z jedné vody. Poněkud mě překvapilo, že výběr árií mezzosopranistky Katalin Károlyi, která se orientuje na starou a současnou hudbu, se pohyboval výhradně v klasicko-romantickém repertoáru (a klasicismus reprezentoval jen Mozart). Sopranistka Martha Herr měla pro tento večer punc celebrity – vystupovala totiž ve světové premiéře díla.

Podíl na výborném výsledku mělo i Divadlo Antonína Dvořáka – jeho kamenné prostředí mohlo vzbuzovat nedůvěru, ale oproti případnému altenativnímu prostoru poskytlo skvělé technické zázemí. Při všem míchání zvukových, světelných i obrazových vjemů představení působilo jako celek a vlastně příliš nesvádělo k analyzování toho, co právě slyšíme. Známé árie kladené jedna přes druhou samozřejmě občas vyvolávaly pobavení, ale společně s podkresem hudby jakoby ukradené z vysílání komerčního rádia, kolísajícího zvuku gramofonu Victrola (obzvlášť pikantního při glissandových transpozicích Měsíčku na nebi hlubokém) a osvětlení odhalujícího v nečekaných místech zcela nečekaná zákoutí divadla tvořily svébytný magický svět.

John Cage: Europera 5 (česká premiéra u příležitosti 100. výročí narození Johna Cage). Režie: Andrew Culver, světla: Radko Orenič, zvuk: David Konečný. Martha Herr – soprán, Katalin Károlyi – mezzosopán, Alexandr Starý – klavír, Otakar Mlčoch – obsluha gramofonu Victrola. 24. 6. 2012, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava. V rámci festivalu NODO.

Během provedení Europery 5 zazněly v různých verzích následující árie a písně: Я не способна к грусти томной (Evžen Oněgin), paralelně za scénou nějaký Puccini(?), Prolog (Komedianti), Che gelida manina (Bohéma), Pensa la patria (Italka v Alžíru), E lucevan le stelle (Tosca), Voi che sapete (Figarova svatba), ???, Píseň o bleše, Šperková árie (Faust), Seguidilla (Carmen), Píseň o Večernici (Tannhäuser), Mi tradi (Don Giovanni), Se vuol ballare (Figarova svatba), Kdybych se co takového (Prodaná nevěsta), Měsíčku na nebi hlubokém (Rusalka). Něco jsem určitě přeslechl a zapomněl.