Hledání smyslu života našlo ve Faustovi svoji mytickou formu stejně jako hledání smyslové rozkoše v Donu Juanovi. Hledač, sběrač a lovec už se dávno nepídí po bobulích a zvířecí krvi, jde mu o vlastní tělo i o duši. Moderní člověk se naučil jelena pronásledovat i metaforicky, polapit ho v Getsemanech a na hoře jej ubít. Pozemský lov na živou zvěř je totiž zábava nebezpečná a pronásledovaným ani pronásledujícím neprospívá, jak poznamenal Josef Váchal. Každý lovec nakonec chytá do léčky sám sebe a hledající nacházejí houby. Ty s octem, z nichž jednu nabídl i římský voják Kristu, když měl žízeň.

Doktor Faustus si tak dlouho koledoval, až vyletěl dírou ve stropě, čert si pro něj přišel a udělal s ním krátký proces. Aspoň s tím prastarým Faustem, který se dostal do loutkového divadla, Jiráskových pověstí, Švankmajerova filmu i Schnittkeho oratoria. Ve čtvrtek a pátek ho hrála Filharmonie Brno a bylo zvláštní si v postní době připomenout jeho pašijový ráz. Ke smrti zde nekráčí spasitel, který na sebe vzal hříchy světa, ale učenec, který to s touhou po vědění poněkud přehnal. Ďábel od něj kalich hořkosti neodejmul, neopustil ho a naložil s ním po svém.

Faustova cesta k věčnému zatracení je osamělá, i když její jednotlivá zastavení komentuje sbor. Tvář prokletého doktora se neotiskne do žádného šátku, místo kříže ho tíží jen lejstro podepsané krví, ale ani to za něj nikdo na chvíli nevezme. Ale dav je tu odjakživa jen na to, aby komentoval a nic nedělal, v tom je jeho úloha v oratoriích až komicky realistická. Mefisto si na Fausta ve Schnittkeho ztvárnění došlápne ve fantastickém sóle jakoby ukradeném z plesu u Satana, jak jej v Mistrovi a Markétce popsal Michail Bulgakov. Je to bizarní pasáž, estráda vtipná i hrozná zároveň a je ohromující, jak se z vířivé postmoderní směsi hudebních stylů vylíhne jednoznačné morální poselství z dopisů apoštola Petra: „Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral.“

• Labutí píseň a banální peklo. Filharmonie Brno našla v Ivě Bittové svého Mefista➚
• Hudba jako součást lovu: její vývoj, typologie a zakořenění v českých zemích v období baroka➚

Je to lev, kterého neulovíte, přesto je dnešní matiné věnováno lovu a hudebním nástrojům, které s ním nějak souvisí, především rohům. Na úvod jsem zařadil árii Va tacito e nascosto z opery Georga Friedricha Händela Giulio Cesare in Egitto, tedy Julius Caesar v Egyptě. Titulní role je napsaná pro kastráta, což bylo kdysi kruté k talentovaným chlapcům, zatímco dnes mají rozšířený repertoár mezzosopranistky. „Kráčej tiše a skrytě, lstivý lovče, jestliže toužíš po kořisti,“ zpívá Jennifer Larmore, duet s ní vede obligátní lesní roh, Concerto Köln řídí René Jacobs. Následující Koncert pro dva lesní rohy, dva hoboje, fagot, housle, smyčce a basso continuo napsal Händelův vrstevník Johann Friedrich Fasch (1688–1758), hraje orchestr Les Amis de Philippe. Do současnosti, tmy a zimy nás přenese lotyšský skladatel Pēteris Vasks (*1946) a jeho Koncert pro anglický roh. Nederlands Philharmonisch Orkest řídí Jakov Kreizberg, sólistou je Ton van de Kief. Matiné árií začalo, árií také skončí: na závěr jsem zařadil část Mache dich, mein Herze, rein (Očisti se, mé srdce) z Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha. Zpívá Thomas Quasthoff, Bach-Collegium Stuttgart řídí Helmut Rilling. Doprovodným nástrojem je předchůdce anglického rohu oboe da caccia – lovecký hoboj.