Světová premiéra opery Hamlet německého skladatele Anno Schreiera přináší současný pohled na jeden z velkých shakespearovských námětů. Theater an der Wien se čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara věnuje opravdu intenzivně. Dramaturgie nachystala na letošní rok hned čtyři inscenace oper vycházejících z díla geniálního dramatika.
Dánský princ Hamlet v novém zpracování je charakterem vlastně velmi podobný své předloze. Podobá se jí melancholickou povahou i touhou pomstít se své matce a strýci. A nic na tom nemění, že říká úplně jiné věci a žije v dnešní době. Opera Hamlet ale z Shakespearovy předlohy vychází jen volně a rozvíjí kolem titulního hrdiny úplně jiný příběh. Libretista Thomas Jonigk a skladatel Anno Schreier předložili divákům kruté rodinné drama v bludišti propletených vztahů, incestu, nevěr a podlostí, ale také relativizace hodnot.
Z postav původní hry zůstává především nejužší rodina – tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, matka Gertruda a duch Hamletova mrtvého otce. Hamlet na začátku propadá zoufalství nad matčiným sňatkem se strýcem – jak to divák čeká –, ale opera dává jasně najevo, že ho k matce poutá oidipovský komplex a režie mezi nimi zobrazuje jednoznačný erotický vztah. Od tohoto freudovského výkladu se odvíjí i výklad Jonigkova a Schreierova operního Hamleta. Z postav mimo Hamletovy příbuzné už je tu jen Ofélie – od začátku jasná prostitutka, která dostala zaplaceno, aby Hamleta svedla a on přišel na jiné myšlenky. A přibývá ještě komická figura protestantského pastora, který Claudia a Gertrudu oddával.
Libreto je velmi chytře napsané, využívá toho, jak mohou okolnosti zcela změnit význam nevinné věty. Gertruda říká Hamletovi „jsi jako tvůj otec“, chvíli na to zase poznamenává Claudius „však znáš svou matku“. Erotická vazba mezi Gertrudou a Hamletem ale posouvá tyto banální fráze do sarkastické roviny, která adresáta sdělení zasahuje na nejcitlivějších místech. Hamlet se místy chová šíleně, propadá melancholii nebo záchvatům slovní agresivity. Volá otce a je přesvědčený, že z uzavřeného kruhu vztahů a neodvratného osudu musí existovat východisko. „Musí tu být cesta ven,“ opakuje jako svoji mantru pořád dokola a marně čeká na odezvu.
Ukazuje se také, jak mohou činy působit směšně, i když jsou vedené nejvznešenějšími myšlenkami. A jak je někdy marné pokoušet se velké myšlenky jednoduše a stručně říct. Vždy se najde něco, co velká slova zpochybní, a tato nejistota číhající za každou větou je ve velké míře pravdivým obrazem dnešního světa, kde se informace šíří v těžko uchopitelných a rozklíčovatelných svazcích. V závěru opery umírá Hamlet, zabije ho Claudius. Jeviště ovládne smutek a mluvená fuga, která se postupně rozezpívá. Gertruda do ní ale najednou vnese nové sdělení: je těhotná s Claudiem a jejich syn se opět bude jmenovat Hamlet. Kromě smutku tedy přichází i radostná událost a všechno je vlastně v pořádku.
Opera má dva komentátory. Jedním z nich je duch Hamletova otce, z nějž se stala mluvená role. Jeho ironické monology a poznámky se jen málokdy obracely přímo k aktérům a vnášely na jeviště duch Brechtova epického divadla. Druhým komentátorem je sbor, který cituje Shakespearovu předlohu a zasazuje současnou interpretaci Hamleta do jejího zdroje. Sbor zpívá mimo jiné i slavný monolog „Být, či nebýt“.
Obecně vzato je Hamlet jedno z nejvlivnějších dramat v dějinách literatury a jeho zpracování, parafráze a citace asi nelze dost dobře spočítat. Opera se ohromnému námětu také samozřejmě nevyhnula a je na místě připomenout alespoň tři zpracování. Autorem toho nejslavnějšího je francouzský skladatel Ambroise Thomas, který v roce 1868 Hamleta přetvořil do formy velké francouzské opery. Už o tři roky dříve ale měla premiéru opera Amleto dnes zapomenutého italského skladatele Franca Faccia, k níž napsal libreto Arrigo Boito – pozdější autor libret k Verdiho operám Otello a Falstaff. Opera se jako rarita hrála letos na festivalu v Bregenzu, v titulní roli vystoupil Pavel Černoch. A nakonec je tu ještě další italský Hamlet – tedy opět Amleto – z roku 1711. Autorem opery je skladatel Francesco Gasparini. A ještě maličkost k parafrázím Hamleta v hudebních souvislostech – včerejší premiéra končila citátem „zbývá jen ticho“ (the rest is silence) – tato původně poslední Hamletova slova pronesl v opeře duch jeho otce. Parafrázoval je ale také hudební publicista Alex Ross➚ v titulu své knihy o hudbě 20. století, která se jmenuje Zbývá jen hluk (The Rest Is Noise)➚.
Skladatel Anno Schreier napsal Hamleta ve vyvážené kombinaci konzervativního přístupu a hudebních prostředků 20. století. Především ale využil libreta, jehož kvality nespočívaly jen v práci se samotným slovem, ale především s mlčením. Nesnaží se všechno říct a jednoznačně vyslovit, ale pro charakteristiku postav ponechává prostor hudbě. Anno Schreier v tomto směru vychází z tradic německé opery, v jeho hudebním psychologizování zní jakási daleká ozvěna Richarda Strausse – ovšem bez přítomnosti přímé nápodoby. Psychologizování a cesty do hlubin podvědomí se ale synteticky střetávají s ironií a odstupem jako vypůjčenými ze společných děl Bertolta Brechta a Kurta Weilla. Hudba hovoří o tom, co rozpracovalo libreto, srozumitelně, ale bez popisnosti a komplexně.
Opera je napsaná pro konvenční orchestr a formálně přehledně rozčleněná do 25 scén. Objevují se brilantní sólové výstupy na pomezí árie a monologu, ansámblů je minimum, ale vynahrazují to propracované sbory. Hudba se nezříká žádných inspiračních zdrojů od zdeformovaných lidových tanců až po aleatoriku. Zásadní je ale zmíněný psychologický proud, respektive několik proudů, které se mezi sebou neustále proplétají.
Vídeňský rozhlasový orchestr a vůbec provedení celé opery vedl Michael Boder a pokud lze bez znalosti partitury soudit, poradil si s Hamletem bezvadně. Hudba měla v jeho provedení čitelnou strukturu, dramatický náboj, dynamickou i tempovou pestrost. Snad byl tedy spokojen i skladatel, který byl pochopitelně na premiéře přítomen.
Představitel Hamleta Andrè Schuen se projevil jako lyrický a psychologicky přesvědčivý pěvec, jeho baryton zněl měkce a konkrétně zároveň. Dánský barytonista Bo Skovhus jako Claudius tvořil jeho dramatický protějšek člověka bez skrupulí, který svá morální selhání odnáší jen občasným výpadkem v sebeovládání. Sopranistku Marlis Petersen vyhnala občas role královny Gertrudy do pěkných výšek, ale nejpřesvědčivější byla její střední poloha. Skvěle ztvárnila ženu, jíž uniká syn z mateřského i milostného svazku. Theresa Kronthaler jako Ofélie byla výrazově i herecky výborná, její přímočarý projev neklouzal k obscénnosti, ačkoliv k tomu role poskytovala řadu příležitostí. Perfektní byl tenorista Kurt Streit v jedovatě komické roli Pastora.
Největším překvapením byl ale kontratenorista Jochen Kowalski obsazený do mluvené role Hamletova mrtvého otce, v níž podal excelentní činoherní výkon. Vynikající byl Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera. Všichni pěvci do svých rolí typově perfektně zapadali a všem – včetně sboru – bylo perfektně rozumět.
Režisér Christof Loy ztvárnil citově drastický příběh bez drastických jevištních prostředků a jeho uměřenost hodně pomohla celkovému vyznění díla. Vlastně by nebylo těžké vytvořit z takového Hamleta skandální představení na hranici pornografie. To se naštěstí nestalo a publikum tak mohlo odcházet z divadla hluboce zasaženo, ale bez pocitu odporu nebo zhnusení.
Výprava Johannese Leiackera umístila celou operu do jedné dekorace, mírně šikmou podlahu uzavíraly dvě vysoké stěny s tapetovým vzorkem přerušeným jen jedněmi dveřmi. Erotické scény byly jednoznačné, ale přitom decentní, ani svlékání Ofélie do spodního prádla nepůsobilo vulgárně. Komentující sbor měnil kostýmy od historických ze Shakespearovy doby až po dnešní, a zase zpět. Kostýmy byly jinak současné – od Hamleta v tričku a s nagelovanými vlasy až po společenské šaty Gertrudy a Claudia.
Nebylo moc jasné, proč režisér umístil Hamletova otce na začátku druhého dějství do hlediště mezi diváky, ani pár dalších nelogických drobností. Režie ale v celkovém pohledu dělala to, co by mělo být automatické – vycházela z díla a zaměřovala se na jeho jádro, tedy na psychologii postav. To je ostatně jádro celého Hamleta i důvod, proč se k němu pořád vracet. Opera jen jakoby mimochodem ukázala, jak se dá z určitého psychologického výkladu dojít k příběhu, který pro vnitřní život jednajících postav nehraje žádnou podstatnou roli a je vlastně úplně zbytečné se na něj vázat.
Volný shakespearovský cyklus v Theater an der Wien začal letos v únoru Rossiniho operou Otello. Po delší pauze pokračoval Schreierovým Hamletem, v říjnu to bude Falstaff Antonia Salieriho a v listopadu Verdiho Macbeth – tady bude určitě zajímavé srovnání s inscenací, kterou má aktuálně v repertoáru Vídeňská státní opera. A jako přídavek se bude v lednu 2017 hrát semiopera Henryho Purcella The Fairy Queen na motivy komedie Sen noci svatojánské.
Další termíny: 16., 18., 21. a 23. 9.➚
Anno Schreier: Hamlet. Libreto Thomas Jonigk (předlohy – stejnojmenná Shakespearova tragédie, Saxo Grammaticus: Historia Danica a Francois de Belleforests: Histoires tragiques). Hudební nastudování – Michael Boder, režie – Christof Loy, výprava – Johannes Leiacker, světla – Reinhard Traub. Hamlet – Andrè Schuen, Starý Hamlet, bývalý král – Jochen Kowalski, Královna Gertruda – Marlis Petersen, Král Klaudius – Bo Skovhus, Ofélie, mladá prostitutka – Theresa Kronthaler, Pastor – Kurt Streit. ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner). 14. 9. 2016, Theater an der Wien (premiéra).
Leave a Reply