Franz Lehár: Paganini

Kníže z Luccy se vyzná jedině v umění, zato však jedinečně, věnuje se také více jakési zpěvačce než kněžně. Ta se inkognito seznámí s Paganinim, kterému zase zakázali v Lucce koncert.

Zprotivily se mi všechny ty hloupé a povrchní tváře.

Zprotivily se mi všechny ty hloupé a povrchní tváře.

Životy umělců obestřených jakýmsi až démonickým kouzlem jsou vděčným námětem pro další umělecká díla. Namátkou jmenujme alespoň opery Alessandro Stradella či Benvenuto Cellini, filmy si ani náznakem vypočítávat netroufám. Lehárova intrikánská, sentimentální a poněkud košilatá historka je hudebně postavená především na dobově populárních tanečních skladbách. Na životě nejslavnějšího houslisty všech dob spíš parazituje, než aby se jej snažila nějak pochopit, ať už umělecky nebo lidsky. Jsme ovšem u operet, nebudeme tedy ani jim upírat nos mezi očima a vyčítat jim to, co je jim vlastní.

Já vždy ženy líbal rád...

Já vždy ženy líbal rád…

Zpěváci i orchestr jsou velmi dobří, horší je to s mluveným slovem. Dialogy jsou toporně recitované, Paganini svá vyznání odříkává jako student, intrikáni mají své intriky pečlivě nabiflované, aby z nich nezapomněli ani písmeno. Kdyby je tak přednášeli ve škole na stupínku, jistě by je soudružka paní učitelka pochválila, operetě to ale bere švih a přesvědčivost. Zaujatost vlastním uměním a city připomene Telekeho z Tölökö a Tajemství hradu v Karpatech. Hudebně nejlépe vycházejí lyrické pasáže, tanečním by prospělo více ráznosti a energie. Scénu a kostýmy lépe nekomentovat, pokus vytvořit z levných náhražek zdání luxusu standardně nevyšel. Příznivci tradičních operetních inscenací se na Paganiniho jistě budou chtít podívat, já bych si ho i odpustil, byť vyložená ztráta času to nebyla.

Kněžna si už všimla, jak se na vás kníže dívá, a nese to poněkud nelibě.

Kněžna si už všimla, jak se na vás kníže dívá, a nese to poněkud nelibě.

Nelži, ještěrko!

Nelži, ještěrko!

– Tak mladý a takový mistr! – Mistr? Ne, to nejsem.

– Tak mladý a takový mistr! – Mistr? Ne, to nejsem.

Dovedu si představit, jak je asi houslistovi, který prohraje své milované housle.

Dovedu si představit, jak je asi houslistovi, který prohraje své milované housle.

Franz Lehár: Paganini, libreto Paul Knepler a Béla Jenbach, překlad Eva Bezděková. Hudební nastudování: Rudolf Vašata, režie: Přemysl Kočí, scéna: Miloš Ditrich, kostýmy: Marie Franková. Zpívají / hrají: Bohumil Černý / Vlastimil Harapes (Paganini), Jana Jonášová (Kněžna Anna Elisa), Naďa Šormová (Bella Giretti), Vojtěch Kocián / Josef Hajna (Pimpinelli), Bohuslav Maršík (Bartucci), René Tuček (Felice Bacciochi), Raoul Schránil (Hrabě Hédouville), Foletto (Zdeněk Jankovský), Marie Veselá (Giulina), Růžena Radová (Coralina), Josef Heriban (Beppo), Jaroslav Stříška (Hostinský). Orchestr Smetanova divadla v Praze, sbor Československého rozhlasu v Praze, housle sólo Antonín Novák, členové baletu Národního divadla v Praze, Československá televize 1982.



Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *