Hledání jistoty ve světě nejistých tvrzení a zaměnitelných postav. To byl asi nejsilnější dojem, který ve mě vzbudily dvě choreografie Filigránu v Bezbariérovém divadle Barka.
Barokně košatý název první z nich Poněvadž když se řekne jedenáct, je to, jako by se řeklo dvanáct, a dvanáct bude brzy třináct pochází z textu Julia Cortázara. Na jeho motivy je také celá choreografie vytvořená. Mluví se v něm sice o vyvrhnutí nejednoho králíčka, ale já jsem před sebou viděl především dvě propletené bytosti, které se nemohou úplně spojit ani oddělit. Choreografie byla rozdělená do tří částí gradujících zároveň s hudbou Tomáše Vtípila. Živé provedení bylo velké plus, tomu se žádná nahrávka nevyrovná (i když myslím, že by hlukovým stěnám prospěla lepší aparatura). Jemnější pasáže, které šly místy až na hranici slyšitelnosti, byly v kontrastu mnohem působivější. Svůj podíl na tom určitě mělo i to, že zněly čistěji. Poněvadž když se řekne provedly autorky choreografie Veronika Kolečkářová a Eva Navrátilová. Úroveň ani originalitu tance nejsem schopen posoudit, ale pocity ve mě zanechaly velice silné.
U toho zůstalo i při druhé části večera nazvané Odděleno předem. Tu vytvořily a zatančily Veronika Kolečkářová a Michaela Ondrašinová (hudba Ground/Lift a Thierry de Mey, tentokrát reprodukovaná). Jednalo se vlastně o dva sólové výstupy mlčky sledované druhou z tanečnic. Oba výstupy byly výrazově odlišné, tanec Míši Ondrašinové se mi zdál jemnější a plynulejší, Veroniky Kolečkářové extrovertnější a nervní. Spojovalo je vzájemné tiché přihlížení. Možná je to jediná věc, která spojuje nás všechny.
Poněvadž když se řekne jedenáct, je to, jako by se řeklo dvanáct, a dvanáct bude brzy třináct. Choreografie a interpretace: Veronika Kolečkářová, Eva Navrátilová, hudba: Tomáš Vtípil, turntablist: Martin Mynář, světla: Petr Kačírek. Odděleno předem. Choreografie a tanec: Veronika Kolečkářová, Michaela Ondrašinová, hudba: Ground/Lift, Thierry de Mey, světla: Petr Kačírek. 30. 5. 2013, Bezbariérové divadlo Barka, Brno.
Leave a Reply