Klavírní duo dvojčat De Stefano asi nikomu nic neříkalo, repertoár také – alespoň částečně – nepatřil k těm často obehrávaným. Oba bratři hráli jako jeden, zvuk klavírů byl nerozeznatelný, stejně jako technika a úhoz.

Dekadence se konala spíš naruby, tedy nahoru. Světský La Valse (Ravel) zazněl bez frivolnosti, spíš upozorňoval na pomíjivost a marnost pozemské pouti než na vezdejší radovánky. Makabrózní Tanec kostlivců (Saint-Saëns) nás provedl očistcem k závěrečným Visions de l’Amen (Messiaen). Kdo neslyšel, má čeho litovat – hrát na klavír jako gamelan, a ještě tak dobře jako poněkud autisticky působící dvojčata, to se neslyší každý den.

První přídavek byl z Ligettiho Monumentů a dobré to bylo – stylově konzistentní, završující. Rachmaninovova Tarantella na závěr nemusela být, opravdu už nemuseli předvádět, že mají techniku, ono to bylo slyšet i tak. Toscanini se prý po koncertech duchovní hudby ani nechodil znovu klanět, myslím, že to nebyla špatná praxe. Ale i tak – bravo!

Klavírní duo De Stefano. Maurice Ravel: La Valse (verze pro 2 klavíry), Camille Saint-Saëns: Tanec kostlivců, Olivier Messiaen: Visions de l’Amen. 3. října 2010 Besední dům, Brno v rámci festivalu Moravský podzim 2010 – de_kadence.