Hudba Clarinet Factory by se žánrově dala zařadit nejspíš k tzv. vyššímu populáru. Pokládám za nutné to uvést hned na začátku, protože je to fakt důležitý pro úhel pohledu, z něhož je potřeba vystoupení hodnotit.

Z hlediska “vyššího principu hudebního” by bylo možné a zřejmě i správné poukázat na eklektické poletování od jedné módní inspirace ke druhé bez unikátního a sjednocujícího uměleckého uchopení, přehnaně dlouhé, více či méně zábavné a vysvětlující proslovy mezi jednotlivými skladbami, časté vyzývání publika k jednoduché spolupráci i balancování na hranici estrády s občasným přešlapem na pokleslou stranu tenké hranice. Spravedlivě je však nutné uznat, že k populární hudbě – i té vyšší – všechny tyto věci vlastně z podstaty patří a Clarinet Factory se netváří jako tvůrci hudby pro příští tisíciletí ani jako spasitelé zmírajících estetických hodnot. Chtějí bavit publikum i sebe a nezastírají to. Navíc ale umějí hrát a občas z jejich skladeb vykoukne i vyšší umělecká ambice.

Úvodní Birdsong byl postaven na jednoduchém motivku, který byl tvořen vlastně jen jedním ozdobeným tónem (dvakrát mordent, jednou obal) a připomněl proč se klarinetu lidově říkávalo štěbenec. Zdobily ho křehce zvonivé perkuse Alana Vitouše, který po celý koncert inteligentně zpestřoval zvuk klarinetového kvarteta. Bez pauzy navázala motivicky zpřízněná 5 Steps v pětidobém taktu. Vltava je současnou reflexí nejpopulárnější skladby Bedřicha Smetany založenou na račím obratu části úvodního tématu symfonické básně. Minimalisticky vedené vnitřní hlasy byly spoutány regulací dlouhých tónů v sopránu a basu. V Co se stalo bylo publikum poprvé vyzváno ke spolupráci – chřestění klíči na znamení. Pregnantně zahraná píseň Hoří pole lán s lehkou balkánskou inspirací patřila k nejsilnějším skladbám koncertu, poprvé v ní také došlo na zpěv Vojtěcha Nýdla. V Dobré meditaci se opět zapojovalo publikum napodobováním zvuků větru a písku (zde bych přece jen upozornil moderujícího Jindřicha Pavliše, že písek není živel). Skladba sama připomínala kdysi populární CD s “meditační” hudbou tvořenou přírodními zvuky s banálním klávesovým doprovodem. Hudebníkům se mnohem lépe dařilo tam, kde prostě hráli a nesnažili se filosofovat.

Následovala variace na známé téma B-A-C-H pojatá spíš s rouhačskou rozverností a sympaticky uvolněně než s povinnou úctou k jednomu z největších mistrů v dějinách hudby. L’Amour je jednoduchá píseň na jednoduchý francouzský text, která odhalila nedostatky ve zpěvu. Vojtěch Nýdl čistě a jistě intonuje, ale nemá příliš charakteristický ani objemný hlas a nespraví to ani silné použití hallu. Myslím, že by bylo vhodnější zapojovat jeho zpěv spíš jako další z klarinetů a nenechávat jej příliš osamocený s minimálním doprovodem. Husa divoká nás opět zavedla na hudebně módní a oblíbený Balkán, Jedeš do Ameriky byla poněkud trapná úlitba hip-hopovým božstvům se sborovým rapováním publika. Traincid byla ve shodě s africkou inspirací tvořena volným sledem samostatných repetitivních myšlenek. Závěrečné Ozvěny z kamene uvedené obsáhlým seznamem sebepropagačních informací opět podporovalo sborovým zpěvem publikum, přídavek obstarala klarinetová verze jednoho z hitů Carlose Santany.

Clarinet Fatory nabídli publiku kus slušné hudební zábavy, i když na můj vkus s mnoha zbytečně dlouhými proslovy mezi písněmi, přehnaným zapojováním diváků (ve třetině skladeb) a sklony k všeobjímajícímu mudrlantství à la Paul Coelho. Kdo toužil po zábavě a nechtěl nad hudbou nijak hloubat, byl na koncertě v Zámeckém sálu v Mikulově správně.

Out of Home. Clarinet Factory (Jindřich Pavliš – klarinet, Luděk Boura – klarinet, Vojtěch Nýdl – klarinet, Petr Valášek – basklarinet) a Alan Vitouš – perkuse. 11. 6. 2011, Mikulov, zámek. V rámci festivalu Concentus Moraviae.