Chick Corea se svojí novou kapelou The Vigil zahájil včerejším koncertem letošní ročník festivalu JazzFestBrno. Koncert to byl výjimečný nejen díky samotné osobě vynikajícího skladatele, hráče na klavír a jiné klávesové nástroje a především jednoho ze zásadních tvůrců moderního jazzu a fusion. The Vigil navíc hráli materiál z alba, které ještě nevyšlo, takže jsme měli možnost slyšet novinku ze všech nejnovější. Špičkově zahraný jazz špičkovými muzikanty působil jako samozřejmost v základech, o které není potřeba zvlášť mluvit.

Laser Show Hall brněnského Bobycentra není tak hrozné místo, jak by se mohlo zdát podle názvu, ale kdyby byl koncert v pořádném sále, který Brno pořád nemá, bylo by to lepší. Pořadatelé ale z možností, které jsou k dispozici, zvolili pravděpodobně tu nejlepší, pokud měla splnit aspoň akustické a kapacitní požadavky. Po technické stránce bohužel ze začátku nevycházel zvuk a řekl bych, že problémy vycházely z baskytary. Komplikovaná, až přehuštěná basová linka Hadriena Ferauda se slévala do souvislého hučení a brala s sebou i šlapák a vůbec celý “spodek”. Nevím přesně, čím to mohlo být, problém byl pravděpodobně někde mezi aparátem a mixážním pultem (ale nijak se v tom nevyznám). V úvodní skladbě setu to ještě tolik nevadilo, stejně tvořila spíš předváděčku jednotlivých hráčů pro akreditované fotografy, ale později už mi to trochu lezlo na nervy.

Zvuk se pročistil až při skladbě Legacy, uvedené jako částečné jam session. Ta spolu s následující Planet Chea(?) tvořila vrchol koncertu, který měl kromě počátečních problémů se zvukem vynikající úroveň. Kapela spolu komunikovala fantastickým způsobem a pokud bych měl její výkon nějak ve stručnosti charakterizovat, označil bych jej za sjednocenou nepředvídatelnost. Název The Vigil – mám-li jej přenést na vzájemnou bdělost – získal hudební opodstatnění zevnitř. Všichni členové kapely pracovali perfektně především se zvukovými barvami svých nástrojů, především to platí o bicích Marcuse Gilmora, ten byl naprosto skvělý. Hadrian Feraud hrál složité basové linky, které vynikly až poté, co si vzal na Legacy bezpražcovou baskytaru, později už zněl dobře i ve fusion vypalovačkách v závěru. Tim Garland střídal tenor a sopránsaxofon i flétnu – já z této kombinace dávám přednost tenoru a myslím, že mu byl nejbližší. Charles Altura hrál většinou na elektrickou kytaru, akustickou jsem bral spíš jako doplněk a zaslechl jsem i několik “nedomáčknutých” tónů. Že je Chick Corea kromě svých muzikantských ctností a zásluh i výborný klavírista, asi není potřeba dodávat, ale pro jistotu to ještě připomínám. Klavír mu zněl pěkně měkce, zvuk syntezátorů bylo příjemné fusion retro, Moog mě vrátil do dětství.

Jazz je pro mě žánr, který mám přece jen na okraji zájmu, takže pro mě bylo mimořádně zajímavé setkat se s fusion ve špičkové kvalitě v podání člověka, který žánr pomáhal přivést na svět, a jeho spoluhráčů, kteří s fusion vyrostli. Skladby postavené na vzájemné komunikaci a improvizaci mi byly hudebně mnohem bližší a byl jsem během nich bezvýhradně nadšený bez ohledu na žánr. Kapela se v nich projevovala jako společnost individualit, které jsou natolik charakteristické, že se neztrácejí ani v kolektivním pojetí hudby, které předváděly. Jednotliví muzikanti se střídali i v uvádění skladeb, milé bylo krátké zjevení Jana Beránka jako moderátora. Na závěr ještě jednou dodávám, že jazzu nerozumím, takže na pořádnou recenzi si počkejte od těch, kdo přijdou po mně a jimž nejsem hoden zavázat jazzový střevíc.

Chick Corea & The Vigil (Marcus Gilmore – bicí, Hadrien Feraud – baskytara, Tim Garland – saxofony, Charles Altura – kytara). 10. 3. 2013, Bobycentrum, Brno.