Je-li potřeba umlčet jednoho věřitele a jednoho politického odpůrce, použijme dvojčat na vdávání. Pokud jsou k nerozeznání, tím lépe, na operetní bžundu je zaděláno.

Přičteme-li další schémata jako manžela pod pantoflem, piráty unášející krásné dívky, tušíme od začátku, že se žádná velká překvapení konat nebudou a celkový účinek bude záviset především na provedení hudebních čísel a vtipu i svižnosti dialogů. Hudba je operetně triviální a staví především na melodiích, vyhýbá se ansámblům, sbory jsou jednoduché. Univerzální televizní inscenace nijak nenadchne, ani neurazí, pokud vám nevadí, že ve stejných dekoracích by se mohla odehrávat i Figarova svatba, Lazebník sevillský, Don Giovanni a vůbec cokoliv, co lze nasoukat do televizně-inscenačního Španělska.

Hudební nastudování má vcelku švih, problematický je český překlad libreta, který je místy těžkopádně šroubovaný. Dialogy jsou na můj vkus málo rasantní a jejich humor až příliš usedlý, na druhou stranu se chvályhodně vyhýbají sentimentu. Pokud se nesoustředíte na hlubší zážitky a drastický humor, ale chcete lehkou komedii s trochou snadno stravitelné hudby, na Giroflé-Giroflá se podívejte.

Charles Lecocq: Giroflé-Giroflá, libreto Albert Vanloo a Eugène Leterrier, překlad Saša Razov, televizní inscenace. Hudební nastudování: Josef Chaloupka, režie: Ladislav Váňa, scéna: Miloš Ditrich, kostýmy: Ivana Horneková. Zpívají / hrají: Jiřina Marková / Monika Žáková (Giroflé-Giroflá), Jiří Zahradníček / Jiří Miegl (Don Bolero), Blanka Vítková / Miriam Kantorková (dona Aurora), Jiří Ceé / Vladimír Beneš (Pedro), Věra Nováková / Helena Vrabcová (Paquita), Vratislav Kadlec / David Prachař (Marasquin), Vratislav Kříž / Martin Dejdar (Murzuk) a další. Orchestr, sbor a balet Národního divadla v Praze. Československá televize 1991.