Smrtelný Castor miluje Télaire, kterou si ale má vzít jeho nesmrtelný bratr Pollux. Ten ustoupí bratrovi a zamilované dvojici už zdánlivě nic nestojí v cestě. Žárlivá Phébée, která Castora miluje také, ale nastrojí únos Télaire, při němž je Castor zabit. Jupiter dovolí Polluxovi, aby bratra vysvobodil z podsvětí, ovšem pod podmínkou, že zaujme jeho místo v říši mrtvých. Castor oběť přijímá jen na jediný den, aby se mohl rozloučit s Télaire. Jupiter oslaví bratrskou lásku tím, že oběma daruje věčný život na nebesích – vizte souhvězdí Blíženců.

Scénu (Julia Hansen) tvořila vstupní hala rodinného sídla, jíž dominovalo centrální schodiště s červeným kobercem. Už sama souměrnost podle svislé osy ilustrovala, že se jedná o příběh dvojčat, po delší době ale působila poněkud toporně. Za schodištěm byly obrovské dveře do pracovny božské hlavy rodiny, jimiž se také vstupovalo do věčnosti. Elysium tvořil bílý pokojík, který se ve třetím dějství spustil před schodiště. Na jeho stěnách se promítaly vzpomínky mrtvého Castora (pro technickou poruchu byly částečně i červené, nejen černobílé). Hrálo se v současných civilních kostýmech, které se změnily na malebné historizující šaty pouze ve chvíli, kdy Jupiter připomínal Polluxovi slasti života nesmrtelných.

Režisérka Mariame Clément ztvárnila mytický příběh jako rodinnou ságu, kde je všechno logicky provázáno od dětství až po smrt. Všechny postavy milostného čtyřúhelníku měly své dvojníky z dětství a raného mládí, balety byly nahrazeny výjevy z rodinné historie. Před očima se nám formovaly vztahy už od dětských her na slepou bábu, důraz byl pochopitelně kladen na oba bratry. Ti k sobě i v dětství vždy našli cestu i přes časté neshody, jeden z nich měl ale od otce vždy něco málo navíc. Režisérka vlastně vyprávěla poněkud jiný příběh než libreto, lépeřečeno kladla důraz na jiné věci než opera sama. Představení bylo velmi hezké a dobře se na něj dívalo, ale psychologizující realismus (silně mi připomínal Harryho Kupfera) se k tragédii lyrique úplně nehodil a množství hledaných paralel místy ztrácelo logiku. Na nebe – vlastně do pracovny – byla spolu s bratry přijata i Télaire, na konci zestárlá Phébée sledovala Castorův pohřeb. Méně snahy o interpretaci a více pokory k dílu samému by výsledku jistě prospělo. Celkově se ale jednalo o velmi dobře odvedenou a myšlenkově podloženou práci s několika opravdu nápaditými momenty a chtěl bych se dočkat chvíle, kdy budeme něco takového považovat za standard i na českých scénách.

Celé představení stálo na perfektním hudebním nastudování, jak by to ostatně v opeře mělo být vždy. Christophe Rousset vedl orchestr Les Talens Lyriques stylem, který připomínal o něco slavnější Les Arts Florissants, a kvalitou s nimi byl zcela srovnatelný. Charakteristická byla uměřenost v tempech i dynamice a střídmost při zdobení. Hudebně vše přesně odpovídalo záměru skladatele, v jehož díle už je slyšet vznešená prostota reformních oper Ch. W. Glucka. K silnému zážitku přispíval i komornější prostor Theater an der Wien, který byl i měkčím tónem starých nástrojů zcela nasycen. Perfektní výkon podal i Arnold Schoenberg Chor, který se stylově zcela přizpůsobil hisoricky poučené interpretaci, aniž přitom ztratil mohutný zvuk.

Maxim Mironov (Castor) a Enea Scala (Mercure) byli typově dobře vybraní pěvci, oba odpovídali stylovému zařazení haute-contre. Maxim Mironov měl objemnější hlas a lyričtější projev, který byl ale především ve výškách rušený drobným tremolem, které vzbuzovalo dojem ne zcela čisté intonace. Enea Scala má užší hlas a dramatičtější projev, ale také poněkud ostrý témbr. Výborný Dietrich Henschel je basbarytonista, takže se mu pro basovou roli Polluxe místy nedostávalo hlubokých tónů, jeho pěvecký projev byl ale celkově vzato obdivuhodný. Nicolas Testé byl mohutností svého hlasu opravdový Jupiter. Christiane Karg zpívala jistě a procítěně, dostála požadavkům role bez kompromisů a byla skvělá. Výkon Anne Sofie von Otter byl matný, jako by si s rolí nevěděla rady po všech stránkách.

Divadelní stránka dílu vyloženě neublížila, ale ani nepomohla, spíš se s ním minula, ale nejdřív hudba, potom režie. Hudební zážitek byl – i přes jisté pěvecké rezervy – strhující díky perfektnímu nastudování, orchestru a sboru.

Jean-Philippe Rameau: Castor et Pollux, libreto Pierre-Joseph-Justin Bernard. Hudební nastudování: Christophe Rousset, režie: Mariame Clément, scéna a kostýmy: Julia Hansen, light design: Bernd Purkrabek, videodesign: fettfilm. Castor: Maxim Mironov, Pollux: Dietrich Henschel, Télaire: Christiane Karg, Phébée: Anne Sofie von Otter, Jupiter: Nicolas Testé, Velekněz: Pavel Kudinov, Mercure/Atlet: Enea Scala, Cléone / Družka Hébé / Blažený duch: Sophie Marilley. Les Talens Lyriques, Arnold Schoenberg Chor. Theater an der Wien, 30. 1. 2011, Vídeň. Foto: Monika Rittershaus.