Velmi slušně zahraná a dramaturgicky nevyvážená směska, tak by se dal ve stručnosti charakterizovat koncert komorního orchestru Cappella Istropolitana.

Hned úvodní Sinfonia č. 10 Francesca Onofria Manfrediniho představila bratislavské sdružení ve velmi dobrém světle. Orchestr používá moderní nástroje, ale hraje starou hudbu poučeným způsobem. Přímý, štíhlý tón smyčců bez vibrata zní lahodně a ušlechtile, celkový zvuk byl pěkně vyvážený, provedení energické, ale bez zbytečného spěchu.

Následující Concerto grosso Vladimíra Godára bylo současnou reflexí staré barokní formy. První, pomalou větu charakterizovalo extrémní vibrato v concertinu i v tutti, bohužel nebylo zcela dobře sjednocené. Také violy a violoncello v doprovodech nastupovaly s mírnou intonační nejistotou. Ve druhé části se ozývaly silné folklorní inspirace. Velmi dobře zahrála svůj part cembalistka.

V Koncertu pro trubku a smyčce Jana K. J. Nerudy se představil jako sólista Juraj Bartoš. Jeho měkký, kulatý tón se blížil až křídlovce, byl zpěvný a ušlechtilý. Bohužel se ale neobešel úplně bez chyb, které jsou v průzračných klasicistních kompozicích obzvlášť bolestně slyšet. První zaváhání přišlo v kadenci první věty, druhé před závěrečnou kadencí třetí věty, k tomu přistupovala ještě lehká nejistota při nasazování ve spodních polohách. Ve stylově nesourodém přídavku, jejž tvořilo jazzové aranžmá moravské lidové Ej vyletěl vtáček, se projevilo, že Juraj Bartoš je v jazzu mnohem více doma.

V Komorní symfonii D. D. Šostakoviče orchestr chvályhodně a stylově zvukově zmohutněl, přenesli jsme se do 20. století kompozičně i interpretačně. Pochválit je třeba především vynikajícího violoncellistu, ale celkově se jednalo o interpretační vrchol koncertu.

Dramaturgickým nonsensem bylo zařazení Mendelssohnovy Symfonie č. 9 na závěr pořadu. Ranně romantická juvenilie se po drásavé Šostakovičově hudební i lidské výpovědi úplně ztratila a vyšuměla do prázdna. A to i přesto, že ji orchestr zahrál energicky a s chutí, bez zbytečného klasicizování, v sytém romantickém zvuku. Myslím, že by vyznění koncertu výrazně pomohla změna pořadí dvou závěrečných skladeb. I tak byl ale dojem z Cappelly Istropolitany uspokojující, byť o zcela špičkovém výkonu není možné mluvit.

Francesco Onofrio Manfredini: Sinfonia č. 10 C dur, Vladimír Godár: Concerto grosso pro smyčce a cembalo, Jan Křtitel Jiří Neruda: Koncert Es dur pro trubku a smyčce, Dmitrij D. Šostakovič: Komorní symfonie, op. 110a, Felix Mendelssohn Bartholdy: Symfonie č. 9 C dur pro smyčce „Švýcarská”. Cappella Istropolitana, Juraj Bartoš – trubka. 10. 10. 2011, Besední dům, Brno. V rámci festivalu Moravský podzim.