Na festivalu v Bregenzu měla 18. července 2018 premiéru nová inscenace opery Beatrice Cenci skladatele Bertholda Goldschmidta. Na provedení se podílel i Pražský filharmonický sbor.

Titulní hrdinka opery Beatrice Cenci je historická postava. Narodila se v roce 1577 a byla popravena v roce 1599 zároveň se svojí matkou Lucrezií. Francesco Cenci – tedy Otec Beatrice a manžel Lucrezie – vlastnil několik paláců v Římě a okolí. Vedl zhýralý život nedotknutelného prominenta a neštítil se žádných prostředků včetně násilí, když potřeboval odklidit z cesty nepohodlné lidi. Vězení a soudu unikl díky tomu, že daroval část svého jmění církvi. Svoji dceru Beatrice fyzicky týral a několikrát ji znásilnil. Beatrice se rozhodla otce zavraždit, s přípravou vraždy jí pomáhala její nevlastní matka Lucrezie, a bratři Bernardo a Giacomo.

Je to vlastně aktuální příběh: bohatý muž díky svému majetku a postavení žije bez ohledu na zákony i morálku. V případě potřeby si koupí generální pardon, i když dnes by uplácel spíš policii a soudy než církev. Spravedlnost je na něj krátká, dělá si, co chce, žádné násilí mu není cizí.

Francesco Cenci připomíná Dona Giovanniho, který nedošel k věčnému zatracení. Giovanni žije stejně jako Francesco Cenci zcela bez skrupulí a bere si všechno, co se mu líbí. Jen věčnost si nedokáže koupit a končí v pekle. Francesco Cenci je realističtější – zemře díky spiknutí vedenému jeho dcerou Beatricí. Ta se narozdíl od svého otce nedovolá žádného zastání ani milosti a skončí na popravišti.

I když by se to mohlo na první pohled zdát, nejedná se o podobenství o ženských právech a důstojnosti – Beatrice Cenci s postavením žen ve společnosti nijak nepolemizuje. Jejím zásadním tématem je násilí, korupce a víceméně vynucená odvaha se proti nim postavit za každou cenu. Kritický podtext díla směřuje především směrem k církvi – její představitelé selhávají systémově i osobně. Zobecnění pro dnešek by tedy vedlo spíš proti ochráncům takzvané tradiční rodiny.

Historická postava Beatrice Cenci představuje ve svém dramatickém ztvárnění vzpouru jedince proti establishmentu. Staví se proti tehdejšímu pojetí „tradiční rodiny“, která je zaštítěná církevními autoritami i v případě, že se v ní dějí zločiny. Postavení Beatricina otce jako bohatého a vlivného šlechtice i hlavy této rodny je důležitější než znásilňovaná dcera. Beatrice přitom není revolucionářka zdola: sama je součástí establishmentu, ale poznává tím nejkrutějším způsobem, jak snadno se může systém obrátit proti svým vlastním lidem. Ke vzpouře ji dovede nesnesitelný život: jeho nesnesitelnost je způsobená větším důrazem na tradice a konvence než na individualitu.

Revolta Beatrice Cenci je dílem subjektivního utrpení, které vyústilo do násilí proti celku. Její otec Francesco Cenci není zavražděn v afektu jako osobní tyran. Umírá v důsledku promyšleného spiknutí jako reprezentant určitého společenského řádu, který tyranii v rodině připouští, a nakonec i hájí. Je proto vcelku logické, že se Beatrice Cenci začala dostávat do literatury především díky romantickým dramatikům a spisovatelům. Alexandre Dumas jí věnoval studii ve sbírce kriminálních případů Slavné zločiny, divadelní hru o ní napsal také Alfred Nobel.

Skladatel Bertold Goldschmidt se s postavou Beatrice poprvé setkal v roce 1923, kdy četl Stendhalovu novelu Les Cenci. Předlohou pro libreto k opeře ale byla pětiaktová tragédie The Cenci anglického básníka a dramatika Percyho Bysshe Shelleyho. Autorem libreta Goldschmidtovy opery je dramatik, překladatel a novinář Martin Esslin.

Operu Beatrice Cenci přihlásil Goldschmidt v roce 1949 do soutěže ve Velké Británii, kde žil od roku 1935 – Goldschmidt byl Žid, uprchl z Německa před nacisty a ve Velké Británii žil až do své smrti v roce 1996. Opera získala cenu poroty, přestože Goldschmidt poslal do soutěže pouhou skicu. Úspěch v soutěži bohužel nevedl ke slíbenému nastudování, i když Goldschmidt operu dokončil už další rok. Na první provedení čekala jeho Beatrice Cenci až do roku 1988, a to ještě bylo pouze provedení koncertní. Konalo se v Queen Elizabeth Hall v Londýně, dirigoval Odaline de la Martinez. První scénické uvedení se konalo až 10. září 1999 v opeře v Magdeburku pod taktovkou Mathiase Husmanna.

Berthold Goldschmidt označil svoji druhou operu za pravé belcantové dílo, finále opery tvoří dojemné requiem za dvě popravené ženy.  V dnešním operním večeru Českého rozhlasu Vltava budeme poslouchat záznam z Festspielhausu v Bregenzu, kde se Goldschmidtova Beatrice Cenci hrála letos v červenci. Díky uvedení v Bregenzu se Beatrice Cenci dočkala své rakouské premiéry a skrze rozhlasové vlny ji dnes poprvé uslyšíme také u nás. Hudební nastudování má v rukou dirigent Johannes Debus. Ten se v Bregenzu představil už dříve jako dirigent Hoffmannových povídek, které dirigoval také v Metropolitní opeře. Jeho stabilní angažmá je v Kanadské operní společnosti, kde působí jako hudební ředitel.

Inscenaci Beatrice Cenci režíroval Johannes Erath. Ten vytvořil v Bregenzu v roce 2016 úspěšnou inscenaci opery Miroslava Srnky Make No Noise. S jeho prací se v posledních letech bylo možné setkat v Bavorské státní opeře, v Semperoper v Drážďanech, ve Frankfurtu, v Grazu a v dalších divadlech.

Beatrice Cenci jako umělecké téma

Osobnost a osudy Beatrice Cenci mají obrovský dramatický potenciál, který využila řada pozdějších autorů. Jedná se o příběh krásné ženy, anděla padlého a zároveň nevinného, významnou roli v něm hraje korupce, násilí a sex. Z příběhu Beatrice Cenci by se dala snadno vytěžit psychologická studie, morální dilema i erotický film, ne-li pornografie.

Patrně nejznámnější filmové zpracování natočil v roce 1969 italský režisér Lucio Fulci. Prozaický titul filmu Beatrice Cenci si česká distribuce kreativně vylepšila na Perverzní příběh Beatrice Cenci. Dlužno říci, že se jedná v zásadě o historické kriminální drama, v němž se na plátně vcelku nic perverzního neodehrává. Většina perverze filmu je obsažená v myslích jeho aktérů.

O dvě velká dramatická ztvárnění Beatrice Cenci se ve 20. století zasloužili francouzský dramatik Antonin Artaud a italský spisovatel Alberto Moravia. Artaud ve svém dramatu Les Cenci použil námět jako podklad pro realizaci svého konceptu „Divadla krutosti“. Při premiéře v roce 1935 hrál Artaud sám roli Francesca Cenciho. Artaud převzal od Shelleyho schéma příběhu, ale motivace jeho postav vycházejí víc ze snů a mýtů než z racionálního uvažování a reálného života.

Alberto Moravia ve svém dramatu z roku 1958 zdůrazňuje příbuzenský vztah mezi Francescem a Beatricí Cenci. Osoby Moraviova dramatu žijí ve svých sobeckých a uzavřených světech, vrahům jde o moc nebo o peníze. Francesco Cenci páchá své zločiny, protože takřka není schopen vnímat realitu při jejím obvyklém, do extrému nevybuzeném stavu. Beatricinou motivací k vraždě je trauma z dětství.

Drama Beatrice Cenci ovšem zůstalo živé především díky již několikrát zmíněné hře Percyho Bysshe Shelleyho, z níž vycházeli i mnozí pozdější autoři dalších verzí. Včetně Bertholda Goldschmidta, jehož operu dnes posloucháme. Goldschmidt ve svém pojetí klade důraz na konflikt mezi vinou před zákonem a morální čistotou. Tímto morálním dilematem se jeho Beatrice Cenci blíží Brittenově opeře Zneuctění Lucretie, která vznikla v roce 1946 – tedy jen o tři roky dříve.

V Operním večeru Českého rozhlasu Vltava posloucháme letošní premiéru Beatrice Cenci na festivalu v Bregenzu. Britský deník Telegraph ji označil jako „brilantně výstižnou inscenaci opomíjeného díla“.

„Beatrice Cenci možná není nejemblematičtějším dílem Bertholda Goldschmidta, ale přesto nám o skladateli řekne všechno,“ píše v Telegraphu autor kritiky John Allison a pokračuje: „Jak ukázala inscenace v Bregenzu, nikdy není pozdě se do Goldschmidtovy hudby zamilovat. Toto uvedení Beatrice Cenci dobře zasadilo Goldschmidta do kontextu doby, vzhledem k uvedení opery v německém překladu (ten vytvořil sám Goldschmidt, Esslinovo libreto bylo původně napsáno anglicky).

Goldschmidtova výrazová paleta vychází z německého expresionismu – zkusme si představit belvantového Hindemitha“, navádí Allison dál své čtenáře – a navádí je trefně. „Operu charakterizuje temný, cynický zvuk – snad až s výjimkou smířlivého finále. Johannes Debus vede Vídeňské symfoniky s opravdovým citem pro partituru.

Vzhledem ke krvavé dekadenci námětu lze říct, že Goldschmidtova hudba je až příliš lyrická. Svoji osobitost ale čerpá i z toho, že nekopíruje dřívější opery s námětem násilí. Hlavně to, proboha, není Tosca, ačkoli se inscenace v Bregenzu k Pucciniho krváku odkazuje – Tosca zní při němém výstupu na začátku třetího dějství, kdy kardinál Camillo poslouchá při snídani starý gramofon.“ Tolik kritik John Allison k hudebnímu nastudování Beatrice Cenci letos v Bregenzu.

Beatrice Cenci – první a druhé dějství

První a druhé dějství se odehrávají v pevnosti Rocca di Petrella. Její zřícenina se dnes nachází nad obcí Petrella Salto, asi sto kilometrů na severovýchod od Říma. Beatrice, její bratr Bernardo a nevlastní matka Lucrezie spřádají sny o životě bez brutálního hraběte Francesca Cenciho. Beatrice žádá rodinného přítele, kněze Orsina, aby jí vymohl povolení k sňatku, který by ji vysvobodil ze života s otcem. Orsini naoko přislíbí, že ohledně Beatricina sňatku napíše žádost papeži, ale ve skutečnosti to nemá v úmyslu. Rád by získal Beatrici sám pro sebe.

Hrabě Francesco Cenci hostí velkou společnost, baví hosty, ale v zápětí je vyděsí, když připíjí na smrt svých synů, kteří zemřeli ve Španělsku. Konečně ho nebudou stát žádné peníze. Beatrice naléhá na hosty, aby pomohli vysvobodit ji i zbytek rodiny od jejich zoufalého života. Vyslouží si ale pouze příšernou pomstu – její otec ji znásilní.

Beatrice je psychicky úplně zničená a není schopná zločin svého otce vůbec pojmenovat. Kněz Orsino naznačuje, že jediný způsob, jak se hraběte Cenciho zbavit, je vražda. Beatrice vezme jeho návrh za  svůj a vymyslí způsob, jak svého otce zabít. Cenci je zabit úderem do hlavy a dva najatí vrahové vyhodí tělo z okna, aby jeho smrt vypadala jako nešťastná náhoda. Tomu ale nikdo nevěří.

Beatrice Cenci – třetí dějství

Ve třetím dějství opery přijíždí na místo vraždy kardinál Camillo, aby věc vyšetřil. Jednoho z vrahů se podaří zatknout, navíc má u sebe dopis od Orsina, který prokazuje účast Beatrice a její nevlastní matky Lucrezie na vražedném spiknutí. Obě ženy jsou navzdory protestům veřejnosti uvězněny. Beatrice i Lucrezia spoléhají na Orsinovu pomoc, Orsino ale uprchl do Říma.

Lucrezia se na mučení ke všemu přizná a soud obě ženy prohlásí za vinné zločinem vraždy. Kardinál Camillo ale přistupuje na to, že se pokusí získat pro ně u papeže milost. Camillo se druhý den vrátí se zprávou, že papež zůstal neoblomný a poprava bude vykonána.

Pod popravčím lešením se obě ženy setkají i Beatriciným bratrem Bernardem: jeho žádost o milost pro Beatrici a Lucrezii zůstala rovněž bez výsledku. Lucrezia a Beatrice jsou sťaty, operu uzavírá requiem za jejich duše a povzdech kardinála Camilla: „všichni jsme zapleteni do jedné sítě hříchu a viny.“

Osoby a obsazení: Hrabě Francesco Cenci (Christoph Pohl), Lucrezia, jeho druhá žena (Dshamilja Kaiser), Beatrice, jeho dcera z prvního manželství (Gal James), Bernardo, její bratr (Christina Bock), Kardinál Camillo (Per Bach Nissen), Orsino, kněz (Michael Laurenz), Marzio, nájemný vrah (Wolfgang Stefan Schwaiger), Olimpio, nájemný vrah (Sébastien Soulès), Soudce (Peter Marsh), Princ Colonna (Lukas Hynek-Krämer), Důstojník (Jan Bochnak). Dále účinkovali Wiener Symphoniker a Pražský filharmonický sbor. Představení řídil Johannes Debus. Festivalové představení v Bregenzu se konalo 18. července 2018.